Furt zme byli zvykli posluchat přikazy politbyra v čele s Bilakem, kery sice neměl byt připušťany na saka, zato stalinske postoje v politbyru uměl branit dokonale.

Na Spolek sem chodil pravidelně, Helmut ale zmizel. Vypadalo to, že splnil slovo a že se mu fakt podařilo dostat ven. Anebo ho odpraskli na hranicach a hodili do Dunaja. Komaři museli byt už hodně nervozni, bo všude okolo Československa to pěkně vřelo.

Ale neuplynul ani tyden a v Berlině spadla zeď. Fčil bylo jasne, že tabor miru je ďuravy jak cednik. Na jihu se dalo prokluznut přes prostřihanu maďarsko – rakusku čaru, na severu se odevřel Berlin. Zatim sice enem pro dederony, ale to byla otazka času, kdy se to rozsype cele.

Dneska su všeci chytři, pry už všeci věděli, že režim je u konca. Hovno. Kdyby mi to tenkrat kdosik tvrdil, hadal bysem se s nim, že bolševik ma furt dost sil.

Nečekali zme to nikdo, a to do převratu zbyval enem tyden. Tyden po padu zdi totiž zbuchali policajti v Praglu jakesik členy SSM a byl z teho pruser. Svobodka začala hlasat předem připraveny scenař s mrtvym studentem a to bylo konečně cosik, co dokazalo zvednut lenivy narod s velkyma břuchama od jejich gulašu a čuměni na československu televizu a jeji jedine programy jedna a dva.

Někteři komunysti spolu s klukama od statni bezpečnosti se dohodli, že vyměni stare bolševiky u koryta, a tak zahrali habaďuru, když nechali radoby mrtveho estebaka ležet na Narodni třidě, čimž chtěli vyburcovat lid do ulic. Ale nějak se jim to nepovedlo, trochu se jim to vymklo z ruky a naraz byli chlopi z Charty aji ve vladě, aji na Hradě.

Anebo to bylo tak dohodnute. Ale koho to dneska vlastně zajima, že?

Nam to bylo jedno. Jedine, co bylo pro nas duležite, byl fakt, že se odevřely hranice. Rakusko jako prvni zrušilo viza pro občany ost bloku a my zme konečně mohli legalně, bez buzerace uřadu, ven na navštěvu buržoazniho statu, abyzme se podivali na to konzumni pozlatko, jak o něm celu dobu psalo Rude pravo tak nenavistně, až zme dostali chuť ho zažit na vlastni kožu.

Hned prvni den, kdy se mohlo projet, čekaly na hranici rakuske televizni štaby. Čekaly na statisice vychrtlych Čechu, keři budu stat dluhe fronty do vysněneho kapitalistickeho raja. Štaby čekaly dluho, ale nedočkaly se. Senzace se nekonala. Projelo par zvědavcu podivat se, jak to na druhe straně vypada. Češi nebyli ani vychrtli, ani vyhladověli. Gulaš s knedlama robily naše baby poctive a na rozdil od Polska bylo furt co žrat, navíc, když vesnice byly zdrojem domacich bravku, kur a polnich produktu.

Po pravdě řečene, bolševik byl hlupy. Kdyby uvolnil cestovani o par měsicu dřiv, povolil tisknut takzvane zakazane knižky našich emigrantu a dovolil přivezt par mikrovlnek a friťaku, žaden převrat by se nekonal. Češi se totiž měli dobře. Takzvana svoboda chyběla sotva paru procentam lidi. Většina lidi totiž žadnu svobodu ku životu nepotřebovala a nepotřebuje ju do dneška.

Před Vanocama prud aut směřujicich do Rakuska zesilil. Lidi se dozvěděli, že na hranicach se zadarmo rozdava kafe Čibo a v jednym obchoďaku ve Vidni se davaju zadarmo dva litry oleja do friťaka. To vybudilo mohutnu vlnu zajmu českych hospodyň, zvyklych šporovat každu korunu. Tuž nezajeďte se tři sta kilaku do Vidňa, když tam je cosik zadarmo, že?

Složili zme se na benzin, vypucovali stare embečko a vyrazili zme tež. Ja, Dejv a jacisi dva vekslaci od Tuzexa. Už když zme projeli železnu oponu a octnuli zme se na druhe straně, lezly nam oči z dulku. Nikdy zme neviděli bilbordy, silnice bez jedine ďury, naleštěne videňske kary a baraky, kere zařily barvama. Tak takhle vypada to pozlatko? Šedive Československo naraz ziskalo ještě šedivějši barvy.

Prolezli zme Videň, ale asi trochu jinak, než zbylych devadesat devět procent českych navštěvniku. Maria-Hilfe štrase byla prolezla stovkama českych turistu v ošuntělych bundach, keři hladově hleděli do oken mistnich cukraren a očumovali ceny v nejdražši videňske ulici. To nebylo nic pro nas.

„Serem na to,“ prohlasil Dejv, „Valime do česke hospody, okoštujem ty rakuske patoky a naperem se.“

„Nemohl sem nesuhlasit. V prosincove Vidni už byla pěkna kosa, navic v proslule česke hospodě Nachtazyl ve Vidni zme měli sraz s našima vekslakama. Byl čas jet dodom, bo na nocleh ve Vidni finance nebyly a spat v autě se nam v te kose fakt nechtělo.

Prošli zme dělnicke čtvrtě Vidně a dorazili do Nachtazyla ve Štumprgase. Odevřeli zme nevysoke dveře starobyle, videňske knajpy, kera pry přitom jako česka fungovala sotva dva roky. Zevnitř se vyvalil husty dym levnych cigaret a těžkych ružovych parfemu z Vychodu a vstupili zme dovnitř do teho jedu.

Chvilu sem neviděl dal, než na dva metry od sebe, jak bylo v prostoru zahulene.

Naraz se z roha ozval řev: „Nazdar pyčooo! Kaj se tu bereš, cype?“

Kdosik mi skočil kolem krku.

Byl to Helmut.

* * *

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady. Celu knižku enem na mejlu autora.

Ale za prve se to ukazovalo v reklamach zapadnich televizi, za druhe už to měli všeci susedi. Takže kdo neměl friťak, byl luzr, žebrak, nula a kryptokomunista. Takže v podpalubich českych autobusu, překračujucich rakusko-česku hranicu, projižďaly byvalu železnu oponu desitky, stovky, tisice přistroju, kere ovšem pro kulinařstvi, ani pro narodni ekonomiku, neměly jinu rolu než ryze negatyvni.

Helmut byl u teho. Co u teho? On to řidil!

Organyzoval nakupy stovek kusu tohoto idyjotskeho zboži přimo u vyrobcu nebo velkoobchodu. U něho se schazaly nitky stovek vekslaku z celeho Československa, bo Helmi byl pro ně styčnym dustojnikem ve Vidni. Měl pro ně nevyslovnu cenu, bo plynule hovořil německy, anglicky, česky i slovensky. Všem namluvil, že se pravě vratil z Argentyny, kam jeho sudetska rodina v pětaštyrycatem zdrhla a žila pod ochranu Odessy. A zpatky do Evropy přijel enem proto, aby pomohl československe ekonomice při přechodu od komunyzmu k tržnimu hospodařstvi a k postupnemu začleněni do německeho hospodařskeho prostoru.

To zme ovšem tenkrat netušili, že pravě to bylo smyslem celeho převratu, vstupit do německeho hospodařskeho prostoru Nove Evropy a tym se zaslužit o blahobyt našich zapadnich mentoru.

Ale to nam Havel tenkrat neprozradil a tvařil se, že nezaměstnanost ani inflace neegzystuju a až začneme kapitalistycky pracovat, brzo ty kapitalisty doženeme a předeženeme a budeme aji kapitalistycky žit.

Nestalo se to ani brzo, nestalo se to ani za čtvrt stoleti a dnes už všeci vime, že se to nestane nikdy, bo od teho tady my z ost bloku nejsme.

Navštivil sem v te době Helmuta ve Vidni několikrat. Byl ve svojem živlu. Ojebaval velke rakuske společnosti o procenta jejich zisku a s minimalnim profitem prodaval ty činske ksindly československym klientum. Přestože se nesnažil ždimat z nich majlant, vydělaval měsičně statisice. Bylo to nadherne. Chlop, bez pasu a bez povoleni k pobytu, organyzoval z několika nenapadnych mist ve Vidni veškeru pašeracku činnost, kera ožebračila československu ekonomiku o hezkych par miliard korun diky temu, že šeptanda přesvědčila naše hospodyňky, že doma musi misto panvičky na řizky mět energetycky neefektyvni friťak s desetinasobnu spořebu oleja a nesmyslny přistroj zvany mikrovlnka, určeny k ohřivani starych rohliku a zbytečně zamraženych přebytečnych řizku, kere někdo nestihnul zavčasu zežrat.

Helmut byl buch. V te době už věděl, že nepotřebuje argentynsky raj. Vytvořil si svuj raj tady, ve středni Evropě.

Ale všeho do času, jak řika přislovi. Doba friťakova přešla během par měsicu a Helmut se vratil přes pole u hraničniho přechoda Laa an der Thaya zpatky do republiky.

Ovšem byl to kadr, rozhodně na mě nezapomněl.

* * *

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady.

Autor: Ladislav Větvička

Je pravda, že Věch patřil kdysik k cimrmanovskym knajpam, kaj hostinsky neměl velku radost z teho, že mu tam chodili lidi. Projevovalo se to tym, že třeba dovalil jakysik cizinec z jineho města, frajersky přikračal k baru a zeptal se bez pozdravu:

„Heleee, mate ňakej hamburgeeer nebo čizburgeeer?“

A servirka bez mrknuti oka šahnula dozadu do regala a hodila mu na pult pytlik čehosik pomačkaneho ze slovy: „Tady maš arašidove křupky, naproti ve stanku se kup husku a uplacej si z teho, co chceš, cype.“

Tak už to u nas chodi. My prostě nemame radi, když kdosik přileze namyšleny jak francuska socha svobody dočasně umistěna v Ameryce, neumi pozdravit a ještě si mysli, že kolem něho kvuliva jeho hlupemu přizvuku budeme poskakovat jak pajtaši.

Tuž raz zme v tym Věchu seděli s Dejvem a Helmutem a kromě nas kajsik v druhem rohu seděli tři vekslaci. To byl tenkrat v te době v Ostravě taky zvyk. Tuzex už krachoval, ale vekslaci byli furt bohove a navštěvovali bary prvni cenove skupiny. A na Věchytku jich kura vždycky sedělo jak kur na hřadle, aji když to žadna světova skupina nebyla.

Ale jinak tam lidi bohužel nechodili. Akorat jeden černoch z baňske, kery vždycky chlastal do mrtva, takže se vybulil před barem a usnul na zemi. Takže ho museli pokažde odnašat vyspat ven do křaku. V tu dobu ale byly noce furt studene, byla hrozna kosa, a tak vekslaci povidali: „Nebuďte kurvy, synci, vždyť tam ta tlama zmrzne. Dejte ho tady ku dveřam. Stejně tam chybi prah, aspoň přez něho nebude fukat.“

Jenže za chvilu šli kolem Věcha vitkovičti anarchisti a vyryvali, že aji černoch je člověk a že by neměl ležet misto prahu a tak po jakesik době, kdy demogratycky dyskutovali o hodnotě člověka v nezavisle, anarchistycke společnosti, ho zase zebrali a ze slovy, že to neni dustojne, ho odnesli na mraz do křaku. Tak už to s těma dobroserama chodi. Chtěli by robit dobro, ale nakonec z teho byva plno mrtvych.

Černochovi naštěsti mraz nevadil, chlad ho probral a brzy se vratil na svoje osvědčene misto u baroveho pulta a pokračoval v konzumaci předraženych drinku.

Bohužel, ani černoch, ani anarchisti, ani par vekslaku nemohlo tržby podniku zachranit, bylo jich prostě malo na to, aby mohl podnik přežit.

Matys, keremu tenkrat ten pajzl patřil, si raz postěžoval, že mu tam krom tych par vekslaku a dalšich obskurnich postaviček nikdo ani nepachne, a že podnik s taku rychle zkrachuje. Seděl tam, borak, byl na něho strašny pohled a jak si tak sam nalival decaky rumu, tak mi ho bylo tak nějak lito a rozhodnul sem se mu pomoct.

„Posluchej, dej mi kura volnu ruku a ja ti z teho zrobim taky rokač, až se z teho zblazniš. Co na to řikaš, cype?“

On se na mě podival z despektem: „Jak chceš tady z te dřevěne budy ze sudama zrobit rokač, vole?“

„Vyser se na to, detaily neřeš,“ řikam mu. „Začneme hned zitra. Zavřeš to tu a ja z teho zrobim klub.“

A on, asi byl už fakt v depresi, mi na to kyvnul. To sem nečekal. Ale tenkrat byla jina doba. Jak zme si dali ruku, tak se to muselo dodržet, žadne smluvy, papiry a jine cyparny. Jak by cosik člověk nesplnil, byl by před partyju aji vekslakama odvařeny a mohl dostat pěknu nakladačku.

Rano zme byli tam. Přišel George, grafik, nakreslil po stěnach take ty hrozne, pokrucene, suche, divne postavy. Jarek vybural okno, Dejv navozil aparaturu a během jedneho hlupeho dňa zme z teho zrobili rokač.

No a normalně naraz tam nechodilo pět lidi denně, ale padesat. Pak sto, stopade. A jak byly koncerty tak tam bylo narvane jak cyp a učast dvě sta lidi. No šalone. Hraly tam Buřinky, hraly tam Buty, hraly tam všecky šalone ostravske kapely, a všecko to bylo postavene na tym, že tenkrat se neplatily poplatky a vypalne žadnym OSAm a jinym gangsterum. Bo my sami zme byli gangsteři, tuž nebudeme krmit jine gangstery, ni?

Takže my zme měli prachy ze vstupneho a majitel byl šťastny, že měl prachy z piva a gořalky, bo vždycky je lepši mět prachy od dvuch set lidi, než od pěti, že?

Prachy vybiral Rene, vyhazovač, ale enem jakysik čas, bo on byl přiliš drsny a tak musel za nějaku dobu zdrhnut do cizinecke legie. Přezdivali zme ho „vypinač“, bo jak se mu kdosik nelibil, přišel ku němu a povida: „Co maš za problem, pyčo, mam tě vypnut?“

Ale chapete ten stav, ni? Taka byla tenkrat krasna, svobodna doba.

A tak my zme žili, kura. Takže když byla jakasik fajna kapela, tuž zme v klidu vybrali jakychsik dvacet tacu, což byly tenkrat velke prachy, no a z teho se dalo v klidu aji tyden žit.

No a čas od času nam to bylo malo, tuž zme začali vymyšlat větši akce. Věhlasna se tenkrat stala akce Masomaso!!!

Tenkrat byla doba naprosto svobodna, nadherna. V Československu byly po volbach. Nove, neotřele gzychty, kere vypadaly na prvni pohled svěžeji než ty stare bolševicke odule pysky, obsadily parlament.

Na Hradě zustal sedět Vašek, keremu se rola prezidenta zalibila a na slib Dubčekovi z prosinca osumdesateho devateho se tym padem vykašlal. Na Kuřim rynku postavali skořapkaři a obirali pitomce z okolnich vesnic o poctivě zarobene penize. Všude byly jakesik demonstrace, petyce, mityngy, defenestrace, prostě cokoliv, co lidem za bolševika chybělo. Tenkrat se demonstrovalo za cokoliv a proti čemukoliv.

Havel prohlasil cosik o slušovickych temnych nitkach a zanedluho kdosik zařiznul Slušovice. Havel řekl, že vyrabjat tanky neni moralni a tak se na celem Považi zrušila zbrojni vyroba, Slovaci byli nasrani, že nemaju robotu a rozhodli se, že opusti federaci. Když Havel prohlasil, že panelaky nastavjane bolševikama su krrralikarrrny, měl sem strach, že jakysik Havluv poradce sedne do buldozera a začne ty doma burat aji s lidma. Naštěsti prezidentovi poradci na robotu nikdy moc nebyli, a tak se panelaky opravily, namalovaly duhovyma barvičkama a služi lidem dodneška.

Jednemu Havlovu kamošovi se ty panelaky zalibily tak, že si jich pro sebe nakupil tisice v Haviřově, Porubě a okoli. Ja, hezky se ten novy prezident a jeho kamoši o Ostravsko postarali.

Všeci měli tenkrat o Ostravsko zajem. Misionaři kajsik z albanskych hor uzdravovali smrtelně nemocnym cyganum jejich churave, černe duše přimo v centru Ostravy na Masarykaču. Polomrtvi synci leželi na nositkach, albansky misionař jim přejel ruku po čele a cygan už zvedal ruku, keru dvacet roku nemohl zdvihnut. Jiny stary cygan s rozzařenyma očama vyskakoval z jezdiciho vuzka a ukazoval, že už nepotřebuje nove gumy, že už zas chodi a kdyby robili nabor na Vitězny Unor, klidně by šel farat na předek.

Měl štěsti, že na Vitězny Unor se už žaden nabor nerobil.

Byla to nadherna doba. Uřednik byl takhle maličky, bo ještě neměl ty svoje notičky k buzerovani občanu v nove době a policajti enem přihližali a davali pozor, aby vesničani obrani skořapkařama moc nevyskakovali a cosik ve vzteku nevymamlasili. No krasna doba to byla…

A tak raz ležime na te travě na Masarykaču a okolo nas se prohaňala jakasik demonstračka vychrtlych postav, keři bojovali za vegetarianstvi. Nebylo jich moc, najděte mi tež jakehosik cypa v Ostravě, kery by nežral maso, že? A tak chodili furt dokola, aby to vypadalo, že jich je hodně. To je taky blby zvyk, to vymysleli v šedesatych rokach v Ameryce. Zrobili demonstračku, pozvali novinaře, a aby to nepusobilo blbě, že jich je kura tak malo, tak zablokovali jakysik přechod na prutahu městem a chodili furt dokola, než se to proflaklo a než přijeli kliftoni, že. Pak se rozprchli, ale novinaři už měli svoje nafocene a natočene a lidi v autach byli tež vytočeni, že je někdo zdržuje od roboty, ale zase o tym mohli vypravjat doma, a to tež se hodilo pro propagandu.

No a tak samo se to naučil ten naš lid, kery si myslel, že co přichaza ze Zapadu, je dobre. A tak kolem nas defilovaly vychrtle postavičky s duhovyma tričkama a transparentama, na kerych zdělovali tym hlupym, keři to ještě nepochopili, že zabijani zviřat je hřich.

Jak sem se na ty hubene, totalitni duše dival, tuž mě zebral vztek. Kurva, tak my bojujeme sto roku proti totalitě, a pak tu přileze jakasik banda cypu a budu tu zas jakusik novu totalitu budovat? Tak to teda ni. A okamžitě zme vymysleli protiakci s nazvem Masomaso!!!

George hnedka na kus ostravskeho večernika načrtnul plagaty ze sloganem „Antyvegetarianska akce Masomaso!!!“ a valil do tiskarni zrobit vstupenky. Tenkrat byla taka krasna doba, že stačilo přijit do tiskarni, a oni hnedka zrobili plagaty, vstupenky. Stačilo přijit do Ostravara, řict, že potřebujete dobru cenu piva na jakysik koncert a oni hned vyvalili bečky se špicovu cenu. A tak sem přijel do masokombinata v Martinově, na vratnici řeknul temu cypovi v modrakach, že idu za ředitelem a za par minut sem mu už v umakartovem kanclu vysvětloval, o co ide.

Dneska si stejně řikam, jak šalony to byl nazev podniku – masokombinat…

Ale co. Dneska už neni. O deset roku později zkrachoval a jeho roli převzaly nadnarodni masokombinaty panevropske urovně, kde se nevraždi stovky tajak v Martinově, ale miliony zviřat denně.

Ale tenkrat byl martinovsky masokombinat na vrcholu svoji slavy.

Seděl sem v umakartove pracovně ředitela podniku, přednesl sem mu naše představy a on mi povida: „No ja, ale co mi za to nabidnete?“

Přemyšlal sem, co by ho tak mohlo zajimat a řikam: „Tuž zrobime velky plagat, napišeme tam třeba Masokombinat podporuje masožruty, bude to komunykovane v Moravskošlonskem deniku, v ostravske televizi aji v ostravskem radyju, čimž vznikne dalekosahly marketyngovy efekt. No a za to nam přivezete jakesik maso. Nebudu malicherny, jestli to bude cyganka nebo roštěnka, vyběr necham na vas,“ reagoval sem sebevědomě.

Tenkrat zme měli nekonečne možnosti. Tehdejši bolševici zmizeli z medyjalni sceny a jejich mista zaplnili mladi, agylni a celkem schopni marketyngovi synci, kolem kerych se vznašaly mraky dymu tehdy ještě nelegalni marjanky.

Ředitel se zamyslel, potahnul z cygara a pravil na muj napad, že teda jako ja.

Placli zme si ruku a od te doby zme se už neviděli. Nebavili zme se o množstvi, nepodepisovali zme žadne smluvy, kde by byly vyčislovane smluvni pokuty a podobne nesmysle. Ja sem kura myslel, že mi pošle jakehosik maleho pikapa, řidič vyloži ze tři přepravky jakychsik mrtvol a pojede do dupy.

Zmylil sem se.

V den akce Masomaso!!! rano v deset, chvilu po otviračce, kdosik buchal na vrata Věchytka. Vylezli zme ven a tam stala Avia. Avia plna žradla. Ale Avia fakt plna až po střechu. Ja sem cosik takeho v životě neviděl. Naklaďak plny žradla. Tam bylo všecko. Klobasky, bučky, parky, tlačenka, jelita, jaternice, špek, salamy, no prostě všecko.

Kura, my zme to ve štyrech asi dvacet minut vykladali z te Avie a nosili do chladku Věchytka.

Netušili zme, co s tym budeme robit.

Kura, představte si, jak to vypadalo večer. Sto lidi si kupilo vstupenku na akci Masomaso!!!

Sto lidi mohlo zežrat, co se do nich vešlo. Měli byste vidět ty rozzařene oči, jak ty lidi vpalili do vnitřku a viděli plne stoly žradla. Kura, ty lidi se nevěřicně ptali, jestli fakt v ceně stokorunove vstupenky je, že možu zežrat všecko. Kura, synci, to ste neviděli, jak všem kypalo to sadlo po pysku. Všeci měli mastne pracky od špeku a jitrnic. Každy se mohl ještě zebrat dodom, co unesl.

No ja, ale akce skončila, a my zme měli furt plny Věchytek žradla! Doma už byly všecky ledničky plne, nebylo to kam davat! Ja sem měl tenkrat doma vlčaka a to sem kura do te doby neviděl. Ja sem mu hazal jelitka, špek, uzene, a ten zkurveny čokl už byl lenivy se aji zvednut a očuchat to. Nedivil sem se mu. Mi samotnemu, když sem se podival na mastne, tak sem měl pocit, že mi žlučnik chce vyskočit z jatry ven.

Co s tym? Byla by to škoda nechat zezelenat a zežrat červum, ni?

Tuž zme vymysleli novu akci. „Na hrbate svatbě“. Později nam ten nazev vyfuknul jakysik kolotočař z Haviřova, ale to nam nevadilo.

Vytiskli zme listky, vylepili na černo plagaty a už to jelo. Věhlas akce Masomaso!!! zpusobil, že si listky kupilo během dopoledňa dvě sta lidi. Obliknul sem se do svatečniho, Dejv mi pučil svoju staru, bo ta moja zrovna byla ve škole, vybrali zme ji svadebni šaty a šlo se na věc. Aby to nebylo te moji babě blbe, že byla chvilu sama beze mě, tuž sem ju pučil zase Dejvovi a oba nam pak večer robili svědky. To byl tenkrat taky naš oblibeny zvyk, že zme si pučovali baby.

Oddaval nas George, vyborny grafik, chlop bulharskeho puvodu, zabaleny do mongolske vlajky. Mongolska vlajka byla symbolem Věcha. Byla to jedina vlajka, keru zme ukořistili, když se vitkovicky kulturak zbavoval svoji bolševicke minulosti. Ruske vlajky byly davno rozebrane, v tehdejši Vrtuli na porubskych kolejach si z nich synci tenkrat zrobili ubrusy. Dluho jim ale nevydržely, bo je studenti rozkradli.

To už je u studentu taky zvyk. Co neni přibite, to ty kurvy ukradnu. Mongolsku vlajku ale nechtěli, bo ju asi nikdo z nich neznal.

Na svadbě nam hrala Katka a pistolnici, tehdy legendarni kapela, ale hlavně tam naprosto spontanně vznikly při žrani tych masitych dobrot dvě nove kapely. Tuž když tak o tym přemyšlam, tak zme vlastně přispěli ke kulturnimu rozkvětu Ostravy, že?

Jedna kapela se jmenovala Dead Vševěd a druha Outcha Pitcha. Obě kapely vznikly tak, že buduci kapelnik začal ve stavu absolutni přesycenosti sadelnatych produktu pit jabčak, aby to rozředil. Pak mu to přestalo chutnat a hlavně zjistil, že to nefunguje. Tak začal mixovat jabčak s kofolu, pak jabčak s Alpu a pak jabčak došel, tuž se jako pravy rytiř Brtnik z Mrdniku převeksloval na jiny drink. Začal chlastat enem Alpu samotnu, neředěnu. Ani na kostky cukru už si ju nelel. Nevadi. V tomto voňavem oparu pak založil obě dvě kapely, čimž přispěl ke kulturnimu rozkvětu severni Moravy a kusku Slezska.

Neda se nic robit, ten masovy tuk bylo třa čimsik rozředit. Alpa k temu byla dokonala. A kapely tenkrat založene byly vlastně kapely, kere vznikly na mase. Na alpskem mase.

Vidite to, kura? Kery vegetarian se može chlubit tym, že na jeho salatu vznikly rockove kapely? Žadny.

No a tym začal vlastně naš nekonečny přiběh mojich akci a Helmutovych přiběhu, kery měl skončit o par roku později Helmutovym odjezdem do Argentyny.

Ale to zas předbiham dobu.

* * *

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady. Celu knižku enem na mejlu autora.

Naš stul, jak zme seděli s Dejvem, byl už pomalu zaplněny hořčicovyma sklinkama, v kerych bylo nalete bladymery. To byla tenkrat taka moda.

Dejv byl v te době vysoce vzdělany, bo jako jediny z nas robil baňsku. To sem věděl už z doby, kdy sem jeho profesorce marxizmu – leninyzmu položil na stolek brožurku o Chartě 77 a tu hydru z teho malem jeblo. Dneska ta rezava tlama mimochodem furt robi jakusik propagandystku na baňske. Dokonce na stejne fakultě a sedi v tem samem kanclu jak gdysik, akurat vyhodnocuje žadosti o dotace z Brusela a přijmy ma dvacetkrat vyšši.

Ale to by byl zas jiny přiběh.

Začněme u teho, že Dejv nejenom, že byl oproti nam vzdělany, on jako jediny z nas navic opravdu robil. A to byla činnost hrdinna a čestna, to zme všeci uznavali. To dokonce aji komunysti uznavali.

Nas by to v te době nikdy nenapadlo, čemu by měl člověk v počatečnich fazach kapitalizma robit? Ale Dejv měl pohodovu robotu v bytovem družstvu Ostravsko – karvinskych dolu. Shodu okolnosti měl na starosti nadhernu oblast Hrušova, Muglinova a Liščiny. V dennim styku s tmavšim osazenstvem těchto nebezpečnych čtvrti ziskal mnohe zajimave zkušenosti a zasoboval nas denodenně přiběhama, nad keryma rozum stal. To bylo furt – pane majster, nevite, kdo nam ukradnul gamaty? Kdo čornul radyjatory? Jak je možne, že nam ve spanku vyřezali trubky ze zdi? Zařidite nam nove? Přece nemožete dopustit, aby naše děcka mrznuly!

Je fakt, že co se tyka komunykace, tak po každodennim styku s jinym etnykem se Dejvova slovni zasoba, paměť a tolerance ztenčovala.

Ale jinak byl Dejv fakt chytry. Navic měl dokonaly přehled o kompletni světove filmove a hudebni sceně. Na to byl Dejv fakt macher.

Když ku stolu přichazal Helmut, Dejv pravě dokončoval povidani o kulturnim zažitku z předešleho večera. Bohužel, Dejv, přestože byl špičkovym hudebnim znalcem, byl tak zhuleny, že mu zakladni informace zrovna vypadavaly. Ale to se prostě stava. Pokud nechcete, abyste nevypadali na obchodnim jednani jak nekompetentni idyjoti, tak to prostě nehulte.

Ovšem Dejv byl pod vlivem tehacečka rozkošny:

„Synci, ten film byl dokonaly. Fakt dokonaly. Cosik vam o tym povim. To byl jako normalně dokument z teho festyvala a hlavni hvězdu tam byl ten negr… no, však vite, ne? Ten negr jak hraje opačně na tu gytaru. Kura, fčil se nemožu vzpomenut na to jmeno. Ale to je jedno, však ho znate, taky ten negr s taku kudrnatu hlavu jak hraje opačně na gytaru. No a to všecko bylo na tom festyvalu, ty vole tam bylo snad sto tisic lidi a všeci dupali a hulili travu a žrali papirky s elesdečkem, no pohoda. Kura, fčil se nemožu vzpomenut na to město, ale je to zname misto, je to kajsik v Irsku, nebo ve Skocku, ale to neni podstatne, bo prostě tam hral ten negr a ten byl vynikajici, fakt, jak hral opačně na tu gytaru. A cely ten film byl o tym festyvalu v tym Irsku a bylo to fakt jako dost dobre.“

To nas zaujalo natolik, že zme zatužili taky zajimavy film zhlednut tež, enem zme museli zjistit, o co vlastně ide.

„Ty, Dejve, posluchej, a nebyl to Wuctok?“ zeptal se Helmut.

„Jasne, vole! To je ta anglicka vesnica, kaj to v tym Irsku probihalo! To je ono! A všeci tam dupali a žrali ty papirky a ten negr pak umřel, bo mu už bylo dvacet sedum a spravny rocker by měl umřet nejpozději ve dvaceti sedmi tajak ta tlusta škareda Ameryčanka s chraplavym, vychlastanym hlasem.“

„Ty, Dejve, posluchej, a nebyl ten gytarista Džimy Hendryks?“ prudil zase Helmut.

„Jasně, vole! Dyť ti to povidam celu dobu, ten Hendryks měl kudrnatu hlavu, hral opačně na tym festyvalu ve Wuctoku a pak umřel! Ale tohoto bylo škoda, bo sice už měl věk, ale zase fajně hral na tu gytaru, tak to je člověkovi tak nějak lito, když talentovany negr umře, přitom klidně ještě rok, dva mohl hrat…“ zasnil se Dejv.

Teho využil Helmut, šahnul do hlubokych kapes svojeho montgomeraka, hodil na stul obrovsky pakel plny modrych, smetanovych bankovek a mocně potahnul z cygara.

Čuměli zme na ten balik jak ščuři do ryny. Helmutovi to ale připadalo normalni, citil se panem situace. Tuž co se divite? Taci prostě su chlopi z Prajzke.

„Kaj to utratime, synci? Zaletime se do jakehosik Wuctoka?“ usmival se a rozplyval nad stolem zaplněnym modryma smetanovyma bankovkama, na kere mu z cygara odpadavaly kusky popela.

„Poletime do Praglu,“ navrhnul jsem, bo sem ještě nikdy nikam neletěl a moje jedina povědomost o tym, jak to vypada v letadle a na letišťu, byla ta z dvacateho devateho dila majora Zemana s nazvem Mimikry. Za jinych okolnosti bych možna navrhnul jine město, třeba Mnichov, ale nevěděl sem, jestli tam litaju přime linky a připadalo mi, že střilani pilota enem tak kvuliva blbemu vyletu neni uplně košer.

Navrh byl přijaty jednomyslně.

Tuž zme objednali letenky, hodna pani v Českych ajrolinkach u Elektry nam je vytiskla, tym byla veškera adminystratyva vyřizena a mohli zme valit.

No ja, jenže do odleta nam furt zbyvalo ještě 24 hodin.

Vyšli zme na venek a šli to promyslet na Spolek. Helmut ve starem, vytahanem montgomeraku, my v našich obnošenych tričkach.

„Takhle do hlavniho města nemožete, synci, musim vas vybavit,“ povida Helmut, když mu po patem Radkovi padnul zrak na naše buty. A tak o tři piva později nam na Masarykaču u Batě kupil každemu nove koně, take dluhe, kožene, špičate buty, na kere letěly baby, bo byly drahe jak cyp.

V Lase nas vybavil novyma hadrama, džinama, džiskama Wranglerkama, no kura, pro každeho to mohlo byt oblečeni aji s butama tak za osum litru. To byl měsični vydělek haviřa na předku. Helmut sam přitom byl furt ve starem, šedem montgomeraku a ošupanych butach.

Vypadali zme jak z modniho magazina. Dokonce nam nechal nastřelit aji naušnice, abyzme byli „in.“ Ale to se neda nic robit, když ma člověk reprezentovat až v hlavnim městě, musi to mět jakusik fasadu. Helmut by byl schopny kupit nam aji celeho koňa, kdyby se jakysik v centru Ostravy prodaval.

No ja, ale do odleta furt zbyval den. Co fčil? Do Věcha zme nemohli, bo by ty nove hadry zasmradly, bo v tehdejši svobodne době se tam samozřejmě hulilo jak cyp.

Nedalo se nic robit. Vlezli zme do potravin a cely vuzek zaplnili chlastem. Kura, těžke to bylo, že zme ten vuzek ani do tramvajky nemohli uzvednut. Helmut prohlasil, že to je poprve, kdy vidi tramvajku zevnitřku, bo do te doby aji stometrove useky byl schopny jezdit taxikem.

Co tež chcete od Prajzaka?

Tramvajku zme teda vzdali. Jenže s vuzkem plnym chlastu nas žaden taxikař nechtěl zebrat, ani když jim Helmut nabizel přemrštěne častky. Nic neni totiž pro taxikařa horšiho, než když mu poblujete jeho milačka, nebo když by se mu tam šprajcnul vuzek z Priora a on by ho nemoh dostat ven. To je prostě taxikařova nočni murka.

Mohli zme vuzek zahodit a chlast narvat do kufra, ale vuzka zme se nechtěli zbavit, bo zme za něho dali pětikilo. O prachy ani tak nešlo, ale babě v prodejně zme vysvětlili, že to je nejkrasnějši vuzek na světě a že si ho od ni kupujeme z lasky. Tuž bylo jasne, že kdybyzme ho fčil nechali kusek od prodejny, tak by se to te nebohe děvuchy mohlo dotknut, měla by trauma a to zme fakt nechtěli.

Tak zme nakonec zvolili tramvajku, s pomoci řidiča a cestujicich uspěšně vyzvedli vuzek plny chlastu nahoru na plošinu, a uspěšně zme ho v Hrabuvce zas dostali z plošiny dule, bo zme valili ku Dejvovi, kery měl kvartyr nedaleko od Včelina. Dejv, kery byl zaměstnancem byťaku, měl nadherny kvartyr v nejvyššim patře typickeho hrabuvkovskeho cihloveho baraka, takže se tam postupně vytvořil take vymoženosti, jako byl bazen, kery si postavil v ložnici, nebo krb v obyvaku, z kereho akurat provalil ďuru tam, kde kdysik byval funkčni komin, aby kuř nemusel jit z krba přes obyvačku a okna ven.

Bylo to idealni misto. Bylo to romantycke. Ležet v bazenu, chlastat bladymery nebo džin s tonykem, hulit u teho travu a pak se jit vyhřivat ku krbu.

Přes noc zme všecek chlast z vuzka vypili. Ale co jineho by tež od nas ten vuzek plny chlastu mohl čekat, že? Nečekal snad, že si před nim sedneme na dupu a budeme se před nim zbožně modlit, že ne?

Rano, jak už to u kavarenskych povaleču byva, zme zaspali.

Ale jak člověk je pod tlakem, funguje rychle. Zehnali zme taxikařa, narvali se přes jeho kecy o opilcach do vnitřku a valili na letiště. Taxikař nas na Mošnově vyklopil čtvrt hodiny před oficialnim odletem letu do Prahy. Bylo to o držku. Letenky byly sice kupene, ale my nervozni, bo zme nikdy v takem divnem prostředku jako je letadlo neseděli. Ale neměli zme co ztratit.

Všeci cestujici už byli v letadle. Letištni ostraha byla protivna jak třiska v dupě, když zme se přes ňu pokušali dostat bez palubnich vstupenek do letadla.

Museli zme zpatky na přepažku nechat se vystavit jakesik palubni papirky s mistenkama. Baba za okynkem ČSA by možna nebyla taka neustupna, kdyby Helmut nezapomněl doma občanku. Bez ni mu baba v okynku Českych ajrolinek fakt nechtěla vydat zakupene listky do letadla.

„Co vy si tady kura myslite? Vite kdo ja sem? Před sebu mate manažera jedne z nejslavnějšich kapel, kera jede do Prahy robit předskokany Dyparplam a vy mě nechcete pustit?“ řval Helmut na nebohu babu.

„Kaj ste cosik podobneho viděla, že bych třeba ve vlaku do Praglu měl vytahovat občanku? Když to ide ve vlaku bez občanky, musi to jit aji v letadle, kere rozhodně neni větši jak ten špinavy vlak, kery se hupe na rezavych kolejach a ma honosne jmeno Ostravska střela!“

Alkoholovy oder okolo něho fakt daval najevo, že by jeho muzikantska identyta mohla byt pravdiva a mezinarodni skandal si tenkrat těsně po převratu ani policajti, ani obyčejne uřednice nemohli dovolit. To neni jak dneska, kdy su všeci schopni vas buzerovat, že vam pipaju buty nebo pasek.

Tuž baba ještě chvilu pyskovala, ale drobna pozornost z Helmutovy štědre kapsy prolomila ledy.

Dejv vlezl do take te protiteroristycke brany, kera udržuje teroristy všeckych zemi v klidu, aby sebu do letadel nebrali kalašnikovy, erpegečka a jine hračky pro dospěle chlopy. Ovšem brana začala hukat jak kdyby pronašal německy pancerfaust, kery vykopal strykovi na zahradě.

Ochranka ho poslala zpatky.

Dejv, dva metry vysoky chlop, vytahnul z jedne kapsy plastovu kinofilmovu krabičku s travu, z druhe kovovu verzatylku, keru použival misto šlukovky, obě ruky zvednul nad hlavu a tym padem aji nad hvizdajici branu a bez problemu prošel, alarm se neozval. Policajt se na něho usmal a kyvnul mu směrem k vychodu. Krasna doba. To byl ten svobodny čas, kdy lidi ještě nebyli buzerovani za to, že si beru sodovku a chleba s řizkem do letadla. Nemuseli se zuvat, ani poskytovat otisky svojich prstu, nemuseli se podrobovat otvirani svojich baťužku a vylivani skleniček s šamponem, masažnim gelem nebo obyčejnym novičokem.

Když si představim, jake buzeraci su podrobene miliardy občanu světa enem pro to, že jakysik anglicky buzerant vyhodnotil, že v deci napoja se može skryvat smrtelne nebezpeči pro lidstvo a od te doby vas buzeruju při každe navštěvě nadraži, keremu se řika letiště, tak je mi zle, co si všecko nechame libit.

Ale to by zas byl uplně jiny přiběh.

Po Dejvovi zme prošli aji my všeci přes tu divnu, železnu věc. Štyry promile v krvi železne braně vubec nevadily. A tak zme se ocitli ve stroji, kery byl na rozdil od vlaku schopny povznest se nad pozemske problemy.

Citili zme se povzneseně tajak Franc Jozef v Bad Ischlu v letě roku čtrnact. Tež netušil synek, co ho čeka.

Kontrola proběhla podle našich předtav, všecko zme stihli, a tak zme do letadla, stroja schopneho opustit ostravsku zem a během hodiny letu přistat v Praglu, hlavnim městě naši provincie, vlitli plni euforyje, sledovani nasranyma pohledama ostatnich cestujicich. Bez zbytečnych řeči zme posedali na volne mista tak, abyzme to měli blizko k baru.

Z negatyvnich reakci lidu zme si nic nedělali. To už tak u nas chodi, že lidi su naštvani, když se jini lidi okolo nich bavi a oni sami nemožu, bo musi na šichtu nebo jakusik hlupu schuzku.

Rozvalili zme se na sedačkach a odevřeli ferneta, kereho Dejv rozlel do plastovych kelimku.

Z toalety vylezla podivna postava, podle fialoveho saka a kravaty zme pochopili, že se jedna o novopečeneho podnikatela. Oni se tenkrat mysleli, že fialove sako, kravata a bile fusakle su symbolem uspěchu.

„Sedněte si až k voknu, pane. Toto je mý místo,“ prohlasila ta srandovni postava. Helmut nereagoval, dolel si ferneta a podal nam flašku.

„No tak sedněte si až k voknu, nerozuměl jste mi?“ zvyšil hlas ten šašek.

„Rozuměl, ale čekam až kvokneš, pyčo,“ odpověděl klidně Helmut, zvednul se a nešťastnu nahodu kypnul trochu ferneta na podnikatelovy bile fusakle.

„No to snad nemyslíte vážně! Neumíte se chovat? Budu žadat vodškodnění!“ vztekal se ten nechutny vekslak.

„Tady maš litr, kup se jine fusky a val jinam, pyčo, nebo tě vypnu,“ použil legendarni hlašku Helmut. Nemusel ho dluho přemluvat.

Hned po vzletu přišla letuška s otazku, co budeme pit. Zasoby zme sice měli, ale pro jistotu zme si hned po vzletu naporučali desitky tych malych flaštiček.

„Co byzme tak asi pili? Přines pivo a ty male srandy!“ prohlasil Helmut a jen co to vyslovil, tak usnul, bo měl asi po předešle noci deficyt spanku. To byla vyhoda, bo tym padem nemohl robit ostudu.

A tak zme pili bez něho.

Jinak se za dobu letu nic zvlaštniho nestalo. Enem objednavku chlastu zme asi ze šest razy zopakovali. Let z Mošnova do Praglu je tak hodinovy, měli zme co robit, ale nakonec zme všecky ty flašky, male i velke, zvladli a totalně tym vyprazdnili zasoby Českych ajrolinek, čimž zme jim asi zpusobili ekonomicke problemy, takže za par roku malem zkrachovaly, ale to už je zas jiny přiběh.

Vystup z letadla byl v pohodě, až na to, že Helmut blbě našlapnul, podkluzla mu noha a zašprajcoval se do tych schudku z letadla. Ale letušky mu rady pomohly. Za prve to byl host byznysove třidy, za druhe se ho už rady zbavily.

Před letištěm zme zamiřili k prvnimu taxikařovi.

„Posluchej, cype, kaj si mam schovat travu a taky maly baliček s penězama, ať mi ho tu v Praglu jakasik prakurva nečorne? Mam tu asi mega,“ obratil se na nejbližšiho drožkařa Helmut.

Taxikařovi vylezly oči z dulku.

„Co prosííím?“ zeptal se nevěřicně.

„Nic, zeber nas kajsik do centra, hňupe a neřeš,“ prohlasil Helmut.

Myslim si osobně, že nebylo uplně rozumne řikat zlodějovi, že mate u sebe mega, ale Helmut si to nemyslel a klidně se svěřil do rukou chlopa, kery se sotva vyznal v pražskych uličkach.

Nechtěl sem dopadnut jak kamoš, kery se před paru dňama u mě objevil nahy, enem v lyžařskych butach, kere kdovi kaj splašil. Helmut ho totiž nechal bez zaplaceni v ukrajinskem baru v centru Ostravy. A take věci si ukačka uměju pohlidat, tak mu za trest zebrali hadry a nechali z centra Ostravy až do Poruby pochodovat naheho, enem v lyžakach.

„Tuž co tu mate noveho, vy pražske kurvy?“ zahalekal na taxikařa po cestě Helmut, když se v polovině cesty, kajsik u Smichova probral.

„Ta hruba slova bych si vyprošoval, pánové. Co se týče novinek, tak o kterou oblast byste měli zájem?“

„My zme grafici a jedeme do Alkrona na celosvětovy sjezd grafiku, tak tu neřeš, pyčo, naše zajmy a vypravjaj cosik, bo je s tebu nuda,“ vymyšlal přiběh Helmut.

„Tak když jste grafici, tak je nyni tady taková novinka, zavezu vás ke Kodaku, oni vás vyfotí a hned vám tu fotku daj na tričko.“

To znělo zajimavě.

Vlezli zme do prostor prodejny Kodak, kde za pultem stala švarna děvucha.

„Ty vole, taku fotografku bysem chtěl mět doma v lužku,“ prohlasil sem.

„Fotografky su na nic, nejlepši baby su hostinske ty aspoň nepyčuju a nalivaju,“ nesuhlasil Dejv.

Fotografka nereagovala, asi neuměla Ostravsky. Anebo z nas měla strach. Česky zme ji teda vysvětlili, o co nam ide.

Kyvla, srovnala si nas do řady, zvolala: „Usměv!“ Mistnosťu se zablesklo. A přesně v tym okamžiku sebu Helmut plesknul o zem při svojem prvnim opravdovem epileptyckem zachvatu.

Bankovky se mu vysypaly z kapsy a mega se valalo na dlažkove podlaze spolu s Helmutem. Uklidnili zme Helmuta, Dejv mu nacpal verzatylku plnu marjanky do huby ať si nepřekusne jazyk, a podařilo se nam uklidnit aji fotografku, kera měla strach z teho, že tam ma ukrajinsku mafiju.

„Jeden zachvat ještě nemoc neděla,“ prohlasil po par minutach statečně Helmut a tak zme si z teho tež moc nedělali.

Fotografka nas zas rozestavjala do řady, bo puvodni zaběr se ji nepovedl, mistnosťu se zase zablesklo a všecko se opakovalo. Helmut, bankovky, zem a tak dale. Dva zachvaty na take male časove ploše, to se už aji nam zdalo nezvykle, tak zme zavolali zachranku.

Ta ho odvezla, zrobili mu jakesik vyšetřeni, napichali do něho take divne hadičky a doporučili klid na lužku. Z leve aji prave ruky mu trčely draty, kere vedly do takych pruhlednych flašek, zavěšenych u stropa.

Helmut to vydržel asi patnact minut. Podle pozdějšiho zapisu ošetřujiciho lekaře pacient vykřikl: „Jebu na to!“ vyrval si hadičky z ruk, dokrvavene tričko nahradil novym bilym tričkem s jakusik rozmazanu fotku a odešel z nemocnice, nehledic na protesty personalu…

Sešli zme se v naši oblibene vyhulene knajpě U zpěvačku. Vzduchem se linul modry kouř ze zelenych bylinek. Jediny volny stul byl u typka, kery byl tež modry, bo byl pokerovany od hlavy až k patě. Včetně pysku. Vypadal jak z jine planety. Klidně ho mohli angažovat jako Gargamela ku šmoulam.

„Za cos seděl, pyčo?“ přisednul jsem k němu.

Typek se kysele ušklibnul, okolo sedici partyja zhulenych slovenskych zedniku se smala.

„Jsem profesor Franz a muj trestni rejstřik je čisty,“ prohlasil Gargamel.

„Před nama se nemusiš stydět, pyčo. Nam to nevadi, že znaš Leopoldov zevnitřku. Ale muselo to byt dluhe, co, když tě pokerovali všude. Jak si to robil v kupelkach? Mukli museli mět radost, když tam měli takeho modreho kolibřika, co?“ rozesmal se Helmut při te představě.

Profesor z Akademie, pozdějši neuspěšny kandydat na českeho prezidenta v prvnich přimych prezidentskych volbach, se nesmal. Asi si teho kolibřika dokazal představit. Ani když mu na stole přistala štvrta runda ferneta, balantynky, slivovice a koňaku, kere Helmut platil, tak nezměnil nazor a netvařil se veseleji. Rozhodnul se nas vyhnat kajsik jinde.

„Kluci, toto není vhodný misto pro vás, ostravské umělce,“ prohlasil profesor ironycky a nasměroval nas tak k dalšim dobrodružstvim. „Měli byste si zajit do Bunkru.“

Bunkr. To slovo zme už slyšeli, ale nevěděli zme, kaj ho najit. V tehdejši době nebyly žadne internety, ani chytre mobily, nebyly džipiesky a mali Cukrbergři ze svojima fejsbučkama a guglama ještě tahali kačery na americkych dvorkach. Ale tenkrat se ještě lidi bavili s lidma a tak nam poradili. Dneska už lidi spolu nemluvi, maju skloněne hlavy, čumi do mobila a když se chtěju vyfotit, tak už neumi požadat kohosik živeho a tak maju taku tyčku, na keru ten mobil nasadi a dalkovym ovladanim se zrobi fotku sebe sama si.

Bunker. Byl to hezky podnik. Profesor měl pravdu. Okamžitě nam bylo jasne, že zme v pravy čas na pravem mistě. Bylo tam plno nadhernych, zhulenych lidi v nejneuvěřitelnějšich kostymach. Helmut byl jak v raju. Pobihal od jedneho cypa k druhemu, od chlopa v žlutem saku k idyjotovi v ružovych teplakach, všem kupoval panaky, flašky a kartony cigar a pak po jakesik době na čas zmizel.

Když se po paru hodinach objevil, byl zavěšeny do divneho chlapka ve fialovem saku s vycpavkama a v ruce maval papirem tajak stary Čembrlejn když se vracal z Mnichova. Byla to smluva na dluhohrajici desku pro našu neegzystujici kapelu. Chlapek ve fialovem saku nas zahrnoval přivalem burbonu, bo Helmut dohodnul, že vyplatu nechceme v penězach, ale v burbonach, což teho pražskeho žyda nadchlo, bo si myslel, že ušetři. Neušetřil.

Diky tomuto fiktyvnimu kontraktu zme se stali středem pozornosti cele andrgraundove společnosti Bunkra a Dejvova naplněna verzatylka a naše burbony kolovaly po celem klubu. Byli zme slavni. Děvčat bylo dost, prašti umělci nas považovali za sve bratry a tak zme byli krali večera.

Chlop ve fialovem saku trochu pyskoval, když zme k ranu s děvuchama opušťali prostory Bunkra, ale podařilo se nam ho zbavit, když s nim Dejv jebnul o stěnu. Helmut si navic objednal sado-maso prostytutku, kera přijela cela v koženem, s ocelovyma dutkama, keryma zahnala teho fialoveho buzeranta zpatky do baru.

Kulturni zažitek v Praglu mohl pokračovat, ale v poledne zme se raději zdekovali z hotela, bo Helmut trochu rozparal povlečeni. Neda se nic robit, ty ocelove dutky maju přece enem jakusik silu.

Kupit listek na letadlo bylo komplikovane, tak zme prošli Šervudem, vlezli do haly pražskeho hlavniho nadraži a vystali si řadu před pokladňama.

„Tři listky, pyčo,“ oznamil Helmut bezelstně dystyngovane pani za přepažku.

Pani se posunula bryle na nose a zadivala se Helmutovi přimo do jeho červenych oči: „A pán si bude přát Ostravu hlavní nádraží nebo Ostravu Svinov?“ nenechala se vyvest z miry.

To byla dobra otazka. Ze Svinova to bylo kusek do Šimka, ale z hlavaku zase kusek na Spolek.

Vyhral to Šimek. Po dobu jizdy se pak už nic zvlaštniho nestalo, bo zme spali.

Probudila nas celni kontrola na polske hranici za Bohuminem, takže zme objednali taxika a po cestě se stavili u Helmuta doma v Ludgeřovicach.

„No to je dost, že zje konečně doma, Helmutku, kajs byl tak dluho?“ přivitala ho mama

„Ježiš, mamo, neblazni, idu enem Dejvovi pro kytaru,“ oznamil ji Helmut a zase zmizel.

Pani z hlavaku měla pravdu, měli zme to kupit na hlavak, bo zme stejně skončili na Spolku.

* * *

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady.

Helmutovi robilo radost, když mohl lidem cosik kupit. Blbe bylo, když nebylo za co. Ale ono se vždycky cosik našlo. Aji když někdy byla cesta k penězam strastiplna a vyžadovala fakt dost dobre herecke uměni. Byly chvile, kdy zme všeci byli na mizině, a naraz přišly dny, kdy zme po kapsach měli take zdroje, že by nam to aji minyster Klaus ze svoju kuponovku mohl zavidět.

Helmut byl blazen, kery když se rozhodnul, že zrobi cypovinu, tak ju zrobil, ať to stoji co to stoji. Raz zme seděli v Proskovjance, v take vesnicke knajpě kajsik za Staru Bělu. Helmut sledoval v televizi zaběry ze starych bolševickych času, kdy Štrugal a jini papalaši vylizali na českobudějovicke vystavě Země živitelka ze svojich šeset třinactek. Dokument byl prokladany modernima reklamama na jakesik Harvardske fondy, z kerych nam utkvěl v podvědomi enem jakysik syrealistycky obraz školaka, jak cosik piše křidu na tabulu, otoči se a s odpornym rrračkovanim vykřikne: „Harrrvarrrt!“ No debilita nejhrubšiho zrna, nevěřili zme, že by na taku hlupu reklamu kdokoliv ze vzdělaneho českeho naroda nalitnul. Ovšem Helmiho asi ten Štrugal zaujal a tak se okamžitě rozhodnul, jak bylo jeho zvykem. Přišel k telefonnimu automatu a za chvilu bylo slyšet:

„To je mi jedno, jak to zeženete, prostě tady do hodiny budu štyry šest set třinactky. Končim!“ a jebnul ze sluchatkem, jak bylo tež jeho zvykem.

„Cos vymyslel, Helmut?“ odfuknul sem jeho startkovy dym od moji ostravske desitky.

„Jedem do Vrtule. Ale každy bude mět svoju šest set třinactku, tajak za Štrugala. Udělame vyjezd za babama na baňsku.“

Koleje vysoke školy baňske v Porubě, obzvlaště pavilon E, byl znamy velkym množstvim dajnych baňskych inženyrek. A Vrtula spolu s V klubem patřily k mistam, kde se koncentrovaly inženyrky připravene davat, s inženyrama, keři byli připraveni dostavat.

„Mate tady jakesik šest set třinactky,“ hlasila nam kelnerka v Proskovjance.

Dědci od okolnich stolu s překvapenim odhrnovali zaclony a hleděli, co se bude robit. Nedělo se nic zvlaštniho. Helmut kupil každemu na cestu flašku ferneta, aby nam nebylo samotnym v papalaš faru smutno a vydali zme se do Vrtule. Obě auta nechal dojet přimo před pavilon E.

Kaj ostravšti taxikaři – vekslaci zehnali šest set třinactky, netušim. Ale tehdy byla jina doba. Nic nebylo nemožne.

Hluk, kery zme zpusobili před pavilonem E zapřičinil, že se Vrtula velice rychle zaplnila. Nebyl to maly podnik, při dyskotekach se do něho vešlo hrubo přes dvě stě lidi. A fčil bylo nečekaně tež plno.

Helmut se vydal mezi inženyrky a rozhodně se neomezoval.

„Co kuřiš, tlamo?“ zeptal se nejbližši inženyrky.

„Malborky.“

Za chvilu přistal na stole pakel Malborek.

„Co piješ, tlamo?“ obratil se na druhu.

Za chvilu ji přistala na stole flaška Tulamorky.

Helmut se nikdy neobtěžoval malyma krabičkama nebo malyma panakama. Když cigara, tak pakel, když piti, tak flaška. Inženyrky ho milovaly. Bylo jim uplně jedno, že je oslovoval „tlamo“ nebo „pyčo.“ Bylo to jakesik zvlaštni flujdum, kere Helmuta obklopovalo a bylo uplně jedno, jak se k ženam choval.

Ten večer skončil Helmut ze štyrma babama na pokoju a ja s dalšima dvěma na druhem. Nevim, co s tolika babama robil. Ale vypadaly spokojeně a spokojena byla aji ta stara patrona z kukaně na pavilonu E. Taky uplatek ještě nikdy nedostala.

Druhy den přišla krize.

Inženyrky odešly na přednašky a my zme osaměli.

„Suši mě jak cyp,“ ozvalo se z vedlejšiho pokoja.

„Kupil bych lahvače, ale nemam ani floka,“ odpověděl sem.

„Ty vole, ja už tež ni, všecko padlo na ty papalašfara….“

To bylo blbe. Byli zme v Porubě, daleko od našeho Věcha, bez koruny v kapse. Prošmejdili zme babam ledničky, ale bylo to marne. Ty hydry hlupe tam měly enem jogurty a jakesik zeschle salaty. No humus.

„Musime cosik vymyslet, nebo scypnem,“ povidam Helmutovi.

„Neboj, pyčo, ideme do Lva,“ rozhodnul Helmut dalši program.

Lev je nejstarši knajpa v Porubě. Vlastně v Puskovcu. Už dobrych tři sta roku se tam zastavovali formani, keři jezdivali po stare cisařske cestě na Opavu. Dole pod kopcem už byla rovina a za řeku Opavicu byla Prajzka. Prajzka, to byla do roku 1918 cizina – německe cisařstvi, ale na kopcu bylo stare dobre Rakusko. Do Lva zme chodivali na kulečnik často. Kelnerky nas tu znaly, a dobře si pamatovaly, že zme ku nim byvali štědři. Nedaleko byval Helmutuv bracha, sportovec, kery často běhal, bo si myslel, že to prospiva zdravi a raz za čas se do Lva tež stavoval na jedno, když mu sušilo.

„Nazdar chlapci!“ přivitala nas Jarka. „Co se date?“

Po třeti dvanactce zme se začali citit jakž takž funkčně.

„Jak to zrobime s placenim, vole?“ obratil sem se na Helmiho.

„Neřeš, cype,“ odfrknul a vydal se k vyčepu.

„Jaruš, možu se zavolat? Bracha s tatu nas tu měli vyzvednut a nějak dluho nejedu.“

„Jasne, dyktuj čislo.“ Stary dobry telefon s otačivym čiselnikem vytačal čislo na Helmiho mamu.

Byl mi jasne, že přijde herecka seance, enem kelnerky a chlopi v hospodě to zatim netušili.

„Ano, mami, to sem ja. Kde je tatinek? …no to nemysliš važně …. ne …ne … a bracha? …ne, to neni možne.“

Helmutuv hlas se zlomil, sluchatko třisklo o vyčep. Hospoda ztichla. Všeci chlopi, od mladeho komunysty Jarina, přes fašystu Karla až po stareho Jozefa, kulaka zavřeneho ještě za Gottwalda na doživoti, viseli očama na Helmutovi.

„To neni možne. V Krpolu do nich najebala vetřieska. Tata dokaličeny, bracha na JIPce.“

Zrobil dramatycku pauzu. Jak dosahnul teho, že mu slza ztekla z jedneho oka přimo před kelnerku, do dneška nechapu.

„Jaruš, dej každemu na stul flašku ruma. Ja to platim. Snad se nad nima buch smiluje…“

Jarce tež ukapnula slza: „Jasne, Helmi, to vubec neřeš, prostě až budeš mět, tak zaplatiš, to je jedno jestli zitra nebo pozítří, hlavně ať su v pořadku.“

Cela hospoda bez mrknuti oka přijala flašku na každy stul. Bo jak je jakasik tragedyja, my Česi se umime semknut, to zas ne že ne. Jak je narodu zle, to my držime pospolu. Někdy dokonce aji cely tyden.

„Co robiš, vole? Jak to zaplatime?“ povidam mu, když si přisednul.

„Neřeš, pyčo.“ Byl na něho tragicky pohled. Ale temu se nemožete divit. Kdyby do vašeho brachy s tatu najebala vetřieska, tež byste byli smutni.

Flaška rumu zmizela.

„Helmi, nechceš si zavolat přimo na fakultku, ať viš, jak na tym tata s brachu su?“ přišla s pivem Jarka.

„To je dobry napad, budu to mět přimo od zdroja,“ suhlasil Helmut a vykročil k telefonu.

Cela hospoda ztichla a visela mu na rtach.

„Dobry den pane primaři… ne, bratr… to nemyslite važně… jak se to stalo… embolia… to snad ne…“

Sluchatko třisklo o zem a točena šňura s nim chvilu pohupovala.

Helmutovi se zrosily oči. „Tak bracha to ma za sebu… Jaruš, dej každemu flašku ruma na stul…“

„Rum už nemam, Helmi….“

„To nevadi, nic si z teho nerob, tak burbon nebo ferneta…“

Zebrali zme každy flašku a zlomeneho, brečiciho Helmiho sem vyvedl z knajpy ven.

Večer zme zas chtěli stravit na kolejach. Ale hydra z kukaně nas bez uplatku nechtěla pustit a baby z Vrtule, když zjistily, že dnešni zdroje už nesu tak bohate jak včera, se vytratily.

Vratili zme se na zavěrečne pivko do Lva.

Jarka byla jakasik divna. Po ruce měla taky dřevěny pantok, kery v knajpě udajně zanechal Petr Bezruč, když se tudyma vracaval do Haja ve Slezsku.

„Co je, Jaruš? Tebe to zebralo vic jak mě, že ja?“ pohladil ju po vlasach Helmut.

Jarka zebrala pivo a vylila ho Helmutovi na hlavu.

„Ty hajzle! Fčil tu byl sused a řikal, že tvuj bracha před barakem hrabe listi! Odkdy mrtvy bracha hrabe listi, co?

Chceš mi namluvit, že jen co ho pohrabe, tak zalije zahradu olejem a odleti za Charonem?

Ja ti dam vetřiesku! Ja ti dam JIPku!“

V okamžiku, kdy se ji v ruce objevil pantok, Helmut nelenil a vyběhnul z knajpy z kopečka dule směrem ku Mamě. Malem ho sejmula projiždějici vetřieska.

Liba za nim chvilu utikala, cosik škaredeho křičela a Helmutovi dalo dost roboty, než se ji ztratil v uličkach stareho Pustkovca…

* * *

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady. Celu knižku enem na mejlu autora.

Autor: Ladislav Větvička

Bohužel s tym ubyvalo mist, kde zme mohli pařit, ubyvalo lidi, s keryma se dalo stykat, bo zme jim ještě nezpusobili žadnu škodu nebo ostudu a přibyvalo lidi, kere zme už potkavat raději nechtěli.

Skoro každy den zme museli řešit situace jako v Mrtvych hračkach, kde zme v klidu seděli, pili pivko, čuměli na mrtve hračky přibite na stropě, když tu nahle do knajpy vpadlo pět Ukrajincu a valili ku nam.

„Gdě Chelmut?“ vyptavali se s drsnym vyrazem. Ukazali zme jim dřevěne schudky nahoru a čekali, co se bude dit. Nejdřive byla slyšet hlasita konverzace v jazyce, kery toho měl s ruštinu nebo češtinu malo společneho. Ale Chelmut byl majster na jazyky a majstrem psychologie. Hlasita konverzace ustavala, pak bylo ticho, kdybyzme měli jemny sluch, možna byzme slyšeli šustěni bankovek. Pak se z dřevěneho schodišťa ozvaly kroky a pět ukaček odkračalo pryč.

„Maš jakysik problem, Helmi?“ vyzvidali zme, když sešel dule.

„Ale vubec ni. Dlužil sem jim sto litru, ale vysvětlil sem jim, že pokud počkaju a přidaju mi ještě padesatku, že jim vratim dvě sta,“ tvařil se netečně Helmut. „A fčil padame, než jim to dojde a vrati se zpatky!“

Zdrhali zme z Mrtvych hraček jak mali synci z martinovske třešňove aleje.

Na pořad dne přišel napad kajsik se zdekovat.

V te době byly legalni enem dvě možnosti, jak uniknut před pronasledovatelama. Buďto se nechat prohlasit za nesvepravneho, anebo zmizet a byt zmiznuty. Až raz budu rekultyvovat ostravske laguny, možna se budu divit, jake male ropaky tam najdu mumifikovane. Ale my zme neměli na mysli zmizeni fyzicke. Napadlo nas zmizeni terytorijalni. Dostali zme napad kajsik se přestěhovat. Pasy zme měli, takže na par měsicu byzme se mohli vypařit.

Seděli zme ve Vrtuli, což byl jeden z poslednich azylu, kde zme se mohli bez problemu uchylit a dyskutovali o tym, co bude dal. Leto šlo pomalu do dupy, kdosik za plentu rozhodoval o tym, že Československo konči a my zme přemyšlali, jestli dopadneme stejně jako Srbi a Chorvati v Jugošce, kere kdosik vehnal do občanske valky.

„Synci, musime pryč. Tady to smrdi, hrozi valka. A co huř, leto je v dupě, takže nas čeka enem ten slizky podzim a hnusna zima. Musime do tepla,“ prohlasil Dejv.

„S tym nemam problem, synci, enem musime vymyslet, kaj zakotvime. Co navrhujete?“ položil jasnu otazku Helmut.

„Mělo by tam byt teplo, moře, baby, chlast a dobre žradlo,“ zamyslel sem se.

„To je dobra uvaha, to zebereme jako zaklad. Tym nam vypadavaju všecky vnitrozemske země a Německo, bo tam je hnusne žradlo a hnusne baby.“

„Měli byzme se tam aji s tyma babama domluvit, takže zradnu Franciju ani fašistycku Italyju ani Španělsko bysem nebral,“ povida Dejv.

„Neblbni, vole, Frank je mrtvy a občanska valka tam už tež skončila,“ namitnul sem.

„Ale neumime španělsky, musime do země, kaj se domluvime,“ prohlasil vzdělany Dejv.

„Durankulak neberu,“ stanovil sem hranicu, za keru sem nebyl ochotny jit.

„Co to kurva je?“ nadzvednul oboči Helmut. Take jmeno v životě neslyšel.

„To je v Bulharsku, vole. Ostravsko karvinsky revir tam ma kupenu celu vesnicu. Smrdi tam scypli mlži aji hlavonožci a v dunach se tam blbě dupe, bo dycky se ti tam dostane jakesik zrnko,“ prohlasil zkušeně Dejv.

„Tak to tež jebu. Nechcu ho mět zedřeneho,“ zkrutil pysk Helmut. „Co takhle Krym?“ podival se na nas.

„Krym? Jebe ti? Tam su bolševici, pionyři v Artěku a Jalta. Tam nas spojenci prodali Stalinovi. A jak byzme se tam vubec dostali?“ povidam mu.

„Ale je tam teplo, chlast, baby a kajsik u Sevastopole tam ma hrob stryk Johan,“ reagoval Helmut.

„To nezni špatně, tam by mohlo byt fajně,“ řekl Dejv. Byla to jedna z vět, kere obvykle rozhoduju o čemsik velice duležitem.

„Dobra, synci, dopravu řešim ja, zitra buďte připraveni, zbaleni, sraz na porubske Myslivně. Rozlučte se s babama, pasy a chlast si připravte na cestu sebu,“ uzavřel dyskuzi Helmut a zmizel.

Bylo rozhodnute. My zme nikdy neměli problem rychle a efektyvně se rozhodovat.

* * *

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady. Celu knižku enem na mejlu autora.

Studentky a opilci z baňske tady přichazali hned pote, co absolvovali prvni ranni přednašku. My zme nic absolvovat nemuseli, takže zme dorazili hned na desatu přes zablacene pole.

Doma sem stare oznamil, že odjižďam na Krym, nabalil sem batoh chlastu a kupodivu se nesetkal s namitkama. Myslela si chuděra, že idu do vitkovicke vinarny, kera měla stejny nazev jak světoznamy poloostrov, kaj se potkali zločinci Stalin, Ruzvelt a Čurčil.

Když ve štyry odpoledne dovalil taxikem Helmut, už zme byli navaleni.

„Valime do Praglu, synci, ukecal sem kamoša, čeka nas tam s autem, navštivime jeho onkela v Mnichově a pak nam bude robit řidiča až na Krym,“ prohlasil tonem, kery nepřipušťal dyskuzi.

Za chvilu zme už seděli v kupečku expresu Ostravan do Prahy. „A co vas do tý Prahy tak táhne, chlapci?“ zeptala se starši spolucestujici pote, co zme chvilu v našem dyjalektu probirali našu situacu a hlavně naš vztah k tym panakum v Praglu. Helmut se zamyslel, podival se do jejich bezelstnych oči a povida: „Co by nas tam asi tahlo? Přece lokomotyva, pyčo.“ Pani se na nas nadřazeně z despektem podivala a od te doby zme měli kupečko pro sebe, bo ani po celu cestu si už ku nam překvapivě nikdo nepřisednul, přestože chodbička byla plna..

Před šervudem u hlavaku nas očekaval vysoky synek v kabrijoletu Oktavia, rok vyroby tak asi šedesat tři.

„S tym chceš valit na Krym, hňupe?“ zeptal se ho Dejv.

„Máš ňákej problém, krávo? My, boháči z Prahy, jezdíme v autech bez střechy, pijeme přestárlá vína a žereme plesnivý sejry,“ reagoval ten bezelstny chlapec. Tym nas přesvědčil, že bude dobrym členem vypravy, přestože jeho přizvuk byl strašidelny.

Sedli zme do luxusniho kabrijoleta, kery se nam měl stat domovskym mistem na mnoho tydnu dopředu, připili se burbonem na uspěšny vylet a usnuli. Rano zme se probudili v centru velkeho města před vymydlenym podnikem s pelargonyjema v oknach.

„Ty vole, kaj to zme?“ protiral si oči nevěřicně Dejv.

„To mi neřikej, debile, že to neznaš!“ zamračil se Helmut. „Tady onkel Adolf zahajil svoju velku politycku karieru, když vystřelil do stropa a prohlasil, že přebira bavorsku vladu do svojich narodně socialistyckych ruk!“

Vstupili zme do obrovske pivnice s nazvem Hofbrauhas. Kelnerky v koženych zastěrach roznašaly lustry tuplaku. Kolem stolu posedavaly stovky Bavoraku v modrobilych krojach, dechovka hrala Škoda lasky v německe verzi a všeci vypadali šťastně.

„To su všecko narodni socialisti?“ zeptal se Helmut našeho řidiča.

„Drž hubu, vole, tady se to slovo nesmi vubec vyslovovat, všude tady sedi tajni. Ne aby tě napadlo zvednut pracku!“ obaval se pravem naš šofer.

„Posluchej, synku, kaj je tvuj pražsky přizvuk? Ty nejsi z Praglu, že ne?“ zaujala mě šoferova dyjalektyka.

„Si cyp? Ten je naš, z Bolatic. V Praglu robi ekonoma na Fondu narodniho majetku, bo tam se robi zajimave věci,“ usadil mě Helmut.

Objednali zme pivka, přinesli nam tuplaky. Objednali zme kolena a měli pocit, že mistni bravci musi byt velci jak sloni, pokud maju take kolena. Bylo to neuvěřitelne. Všeci kolem mluvili německy a chovali se tak bezostyšně, jak kdyby ani neprohrali valku.

„Dopijte pivka, ideme na Oktoberfest,“ prohlasil řidič, když se vratil z navštěvy onkela.

„Jak može byt Oktoberfest, když je deprem zaři?“ zeptal sem se najivně.

„To je tady taky zvyk. Řikaju temu Oktoberfest, ale začina to už v zaři. Asi to přebrali od Rusu. Ti měli tež řijnovu revolucu v listopadu, Lenin se jmenoval Uljanov, Stalin Džugašvili a Trocky byl Bronštajn. Asi to tak robi kvuli utajeni,“ poučoval nas s važnym gzychtem řidič.

Prošli zme z Brauhauzu přes hlavni mnichovske naměsti a ocitli se v Asii. Všude kolem nas byly plagaty v turečtině, před čajovnama hulili tmavi synci vodni dymky, popijali čaj a baby chodily zabalene jak kuželky do takych černych hader, enem očiska s kuskem pysku jim byly vidět.

„Ty vole, ja snad mam vlči mlhu! Kajs nas to zebral? Vždyť to je Ankara a ne Bavorsko!“ zhrozil se Dejv.

„Mlč a tvař se, že ti to připada normalni, tak to bude brzo vypadat aji u nas v Bolaticach, pokud to připustime,“ šeptal řidič.

„No tak v Ostravě to tak nikdy vypadat nebude, hňupe. To by cygani nepřipustili, aby jim jakysik Turek bral davky.“

„Enem aby ses nedivil. Cygana se nikdo ptat nebude. A tebe už vubec ne,“ prohlasil Helmut.

Prošli zme špinavu čtvrti, věter po ulicach roznašal hromady odhozenych papiru z mekdonalda, kaefcečka a jinych ikon postkapitalistickeho světa. Před nama se objevila obrovska plocha s kolotočama a obrovskyma cirkusovyma stanama. Turci zmizeli a misto nich okolo nas se zase pomalu prochazali puvodni obyvatele Mnichova, domorodci v bilych podkolenkach a hadrach, kere zme znali z dokumentarnich filmu, kere za Husaka davali v telce při vyznamnych vyročach, když sudeťaci robili virval v našem pohraniči a tvrdili, že když jich tam žije vic jak nas, tak to přece musi patřit jim.

Vešli zme do jedneho cirkusoveho stana a cigara nam vypadla z huby. Nebyly to žadne cirkusy. Uvnitř bylo snad několik tisic lidi, všeci stali na dubovych stolach, v rukach drželi obrovske tuplaky a zpivali jakesik nacistycke pisničky. Překvapeni nebralo konca. Už za malu chvilku zme tež stali na stole, zpivali s davem ožralych, keři se na rozdil od ožralych v Ostravě chovali naprosto civilizovaně a lopali piva z tych obrovskych kryglu. Jeden sem schoval Dejvovi do baťoha, bo taky artefakt sem se nemohl nechat ujit.

Bylo to zvlaštni, přestože zme nikdo z nas neuměli německy vic, jak zakladni fraze, kere byly sučasti každeho filmu s nacistycku tematyku, naprosto plynně zme komunykovali s bavorskyma kamošama okolo nas. Vypadalo to, že aji oni nam rozumi.

Helmut kajsik zmizel.

Za chvilu zme zpozorovali jakysik neobvykly rozruch. Z hajzlu vychazala skupinka chlopu v civilu, uprostřed nich byl Helmut, kereho drželi za ruky a vyvaďali ho kajsik ven.

„Padame, vole, nacysti zatknuli Helmuta!“ zařval sem Dejvovi do ucha a valili za nim, abyzme ho zachranili před koncentračnim taborem.

U vychodu nas zastavili jini střizlivě vyhližejici chlopi a vyzvali Dejva, ať jim odevře baťoh. Dejv byl překvapeny, když mu z něho vytahli tuplak, kery sem mu tam před hodinu tajně schoval. Venku zme našli Helmuta, celeho mokreho, jak sedi na travniku a sleduje tajne, jak si zapisuju jeho inycyjaly.

„Vy ho znate?“ zeptal se nas česky jeden z tajnych. Vezměte si ho a opusťte okamžitě prostor festyvalu, nebo vas budeme nuceni předvest a zadržet.“

Zebrali zme Helmuta a valili pryč.

„Smrdiš jak žumpa! Cos tam vymamlasil, vole?“ vyzvidali zme, enem co zme byli zase v bezpeči turecke čtvrti.

„Nic, vubec nic, su to uplne multykulturni hovada. To je mnichovsky atentat, to si ani v osumatřicatem nedovolili! Normalně sem scal do takeho žlabka, jak u nas v knajpě U mamy. Akorat ten žlabek byl dluhy tak dvacet metru a před nim stalo v řadě snad třicet chlopu. Tak mi to cosik připomnělo z filmu o hajdrychiadě a zvolal sem – Ať žije Rajnhard Hajdrych, ale ne moc dluho! No a ty hovada se do mě pustily a vyvalaly mě v tym žlabku. Kurvy nacistycke. Asi si mysleli, jak sem se pravu ruku opiral o tu stěnu, že je zdravim. A pak už tam naraz byli ti tajni a tahali mě ven. A tak vlastně ani nevim, za co mě zebrali.“

„Tak, synci, padame pryč, dřiv jak se na celnicu dostanu naše udaje. Tež byzme mohli skončit v Dachau, tady su na take kecy citlivi,“ uzavřel našu mnichovsku anabazu řidič.

Unik z rajchu dopadnul dobře, za dvě hodiny naš luksusni kabrijolet šťastně projel bavorsko – rakusku hranicu.

* * *

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady.

Nejkratši dobu zme stravili na německo – rakuske čaře. Za pět minut zme valili dal. Asi Němci furt považuju tuto hranicu za vnitroněmecku, a tak si navzajem nerobi problemy. Tak je to spravne, tak to ma byt.

Na rakusko – maďarske čaře to bylo horši, ale ani dvacet minut čekani nebylo nic hrozneho. Aji Maďaři s Rakušakama asi s lasku vzpominaju na roky společne řiše. Využili zme čekani, a ve směnarně vyměnili šilinky za forinty, abyzme se mohli do kufra kupit zasoby Tokajskeho, bo jak znamo, maďarske pivo je dobre leda tak jako lapač hmyzu.

A pak to přišlo. Vstup do jiného světa.

Projeli zme vesnicu s romantyckym, ostravsky znějicim nazvem Barabaš. Za vesnicu začaly asfalt lemovat protitankove zatarasy a v dalce se objevily ostnate draty a stražni věže, jake zme znali z filmu o berlinske zdi, nebo z Břežinky. Bližili zme se k hranicam civilizovaneho světa. Na druhe straně měli podle dobove propagandy žit bolševičti podlidi, meněcenna rasa jakychsik podivnych asijskych skřetu. Byl to sotva rok, co se Sovětsky svaz rozpadnul, takže za ostnatyma dratama už naštěsti nebyl SSSR, ale enem subjekt zvany Ukrajina.

Prujezd maďarsku celnicu byl rychly, za deset minut zme byli vpuštěni na uzemi země nikoho. Z rozžhavene plechove budky vylezl ukrajinsky vojak v propocene unyformě z kalašnikovem na zadach a předal nam jakesik papirky.

„Ty vole! Ten je vyborny! Zrobim si s nim fotku!“ zvolal Helmut, vytahnul stary Ljubitěl, do kereho kupoval specialni filmy 6×6 cm a hnal se k temu vojakovi. Ten byl ale zvykly reagovat rychle, jak ho asi naučili ve Specnazu.

„Stoj! Budu strelať!“ vykřiknul na Helmuta s Ljubitělem a strhnul z ramena kalacha.

„Klidek, pyčo, však se nic nestalo, ne? Sem myslel, že si s tebu zrobim fotku, no jak nechceš, tak se nerozčiluj, schovej tu flintu, ja se vracam do auta…“ cuval pomalu Helmut.

Začinali zme chapat, že zme fakt v jinem světě. Na prašnem maďarskem asfaltu před nama stalo deset aut. Tuž, nezdalo se to moc. Realita ale byla jina. Ukrajinšti celnici měli limit pulhodiny na jedno auto. Za pět hodin čekani zme dopili zasoby tokajskeho a stali konečně u opryskaneho okynka ukrajinske pohranični policie.

„Co vam tu tak dluho trva, synci?“ zeptal se Dejv nejbližšiho celnika.

„Šo ty chočeš?“ zařval na něho chlop v bile unyformě. Vypadal jak Stalin v Jaltě.

„Ptam se, co vam tu tak dluho trva, kura! Na co tu čekam, kura?“ nedal se Dejv.

„Dals karbovanec? Nedal. Tak čekaj!“ odpalkoval ho Stalin.

„Co je to karbovanec, synci?“ obratil se na nas Dejv.

„Nevim, pyčo, asi cosik jako mariaš. Nudi se, tak si chce zahrat,“ odpověděl flegmatycky Helmut.

Po šesti hodinach od přijezdu na hranicu zme byli propuštěni na uzemi byvaleho Sovětskeho svazu. Zaprašeny maďarsky asfalt zmizel. Misto něho se objevila zaprašena cesta s ďurama velikosti jidelniho stola. Okolo cest staly šedive baraky a šedivi lidi, keři s užasem hleděli na naše hystoricke vozidlo bez střechy.

Pomalu zme projižďali malyma vesničkama. Lidi se tvařili přijemně. Že baraky byly šedive a asfalt rozjebany, to nam až tak nevadilo. Horši bylo, že zme po cestě projeli několik vesnic, ale nikde zme nezahledli cokoliv, co by vypadalo jako hospoda nebo obchod. A to byl problem. Co chcete robit v zemi, kde se neda kupit pivko?

Přijeli zme do většiho městečka, jmenovalo se Beregszag.

„Kura, čemu tu maju maďarske nazvy?“ přemyšlal sem nahlas. „Copak zme furt v Uhersku?“

Zaparkovali zme na naměsti a kolem nas se seběhli mali ukrajinšti cygani a maďarsky o cosik žebrali.

„Tahněte, kurvy!“ zařval na ně Dejv, jak byl zvykly z Hrušova. Na tento povel se na nas snesla sprška šutru.

„Svině bolševicke! Padame, synci,“ zařval šofer.

Asi byl vystrašeny. Že ho jeden šutr jebnul do hlavy, to mu nevadilo, ale jeho milovany vuz dostal tak deset zasahu a to se ho hluboce dotklo.

Skočili zme do auta a valili pryč z te divočiny.

Projižďali zme placatu krajinu, sem tam v protisměru projel sovětsky gruzovik nebo naleštěny Žigul. Jinak byl klid.

Vjeli zme do města Mukačevo. Bylo stejně šedive jak Beregszag, ale evidentně tady byla vyšši kulturni uroveň. Velikost nadraži nasvědčovala temu, že město mělo byt nastupnim mistem připadneho utoku Sovětskeho svazu na Maďarsko a Československo, pokud by se opět tyto staty pokušaly vyskakovat tajak kdysik.

Tentokrat zme zvolili jinu strategiu, s ohledem na lak oktavky a šoferovu hlavu. Na naměsti zme našli Interhotel Hvězda a vjeli dovnitřku na hlidane parkoviště. Dejv se vydal na recepci zjistit ekonomicka data. Vratil se s odevřenu hubu.

„Kura synci, oni chtěju šest milijonu karbovancu za přespani. Ale pry to je dobra cena, navic pry na pokoju mezi sedmu a devatu večer teče tepla voda.“

„To si robiš prdel, ni? Kolik to je korun?“ vystrašil se Helmut. Milijony mu sice nerobily problemy, ale evidentně je nechtěl vevalit jakesik bolševicke děžurne pro nic za nic.

„Nevim, musime pry do statni banky, řikala ta baba na recepci.“

„Hovno!“ prohlasil Helmut. „Jdem, synci! Vekslakovi nebude nikdo přikazovat, kaj ma měnit prachy.“

Jak to blbě začalo, tak to přijemně skončilo.

Město bylo sice jak Moskva těsně před přichodem onkela, bo skoro nic už nefungovalo. V centru byly tři odevřene knajpy a jedna prodejna potravin, kde hlavnim vystavenym produktem byla vodka. Ale kurs byl dobry, za deset marek zme dostali milijony tych karbovancu. Boršč, šašlik i soljanka byly k žradlu a vodka se tež dala pit.

Když zme se v noci vratili na recepci Interhotela Hvězda, přitočil se ku nam vratny:

„Děvočki, chočetě, malčiki?“

Podivali zme se na sebe: „Tuž jasne, dědku! Štyry kusky ku nam na pokoj!“

Odevřeli zme flašku vodky, pustili si televizu s jakymsik filmem, kde gruzinsky vojak balil ukrajinsku švadlenu na odborařske dovolene v Sevastopolu a čekali na děvočki.

„Synci, ta vodka se neda pit, pivo je tu hnusne a vino nas už neuspokojuje. Zitra musime cosik zasadniho zrobit. Navrhuju vratit se zpatky, užhorodska hranica je kusek. Na Slovensku nakupime ten jejich džin a hlavně basy piva, bo každy ma narok na basu piva. A štyry basy, s tym už přejezd na Krym nebude taky smutny tajak fčil. V teto zemi se fakt pivo pit neda. To radši kupime Šariša! Co na to řikate?“

Ozvalo se zaklepani. Dejv odevřel a vstupil vratny se štyrma děvočkama. Vypadly nam oči z dulku. Jedna byla nadherna, mala cyganka s odbarvenyma vlasama. Dalši tři by byly tež fajne, kdyby měly o dvacet roku miň a o třicet kilo dule.

„Ty vole, cos to přived, dědku?“ obořil se na vratneho Dejv.

„Što, malčiki? Ně nravitsa? Nět problěm. Privědu drugie děvočki.“

„Počkej, dědku, ta mala se mi libi, tu beru, kolik za ňu chceš?“ vyhodnotil Helmut situaci, bo vytušil, že než by dědek přivedl dalši, už by mohl usnut. Bohužel netušil, že se jedna o dalši atentat. My zme ze synkama vycuvali a odešli spat do svych komnat.

Rano bylo drsne. Vodka, keru zme předchoziho večera pili, musela byt robena snad z petroleja, bo jak sem se čistil zuby, vydaval sem taky petrolejovy ozon.

Snidaňa byla nadherna. Přestože v celem městě byly obchody naprosto vybrakovane, zavtrak obsahoval snad všecky dobroty světa. Stul se prohybal pod nakladem salamu, šunky, nakladanych česneku, červene řepy, kaviaru a zeleniny, keru zme neznali ani z našich obchodu. V rybim regale leželi uzeni tolstolobici s carskou rybou vedle smaženych kusku belugy a kapra a kusku rybich file naloženych do kyseleho laku. No prostě radost pro všechny alkoholiky, jakyma zme všeci byli. Největšim překvapenim byl stoleček s šampaňskym a vodkou, oboji ponořene do ledove lazně. Cosik takého sučasťu snidani v evropskych hotelach fakt nebylo.

Enem jedno nam bylo divne, chyběl nam Helmut.

Pojedli zme jak chlopi, zežrali všecky kysele rybičky, abyzme překonali ten petrolejovy smrad, vypili zme všecky Igristoje a kaviar si sypali do huby po lžicach! A Helmut nikde.

„To neni normalni, synci, ideme pro něho,“ rozhodnul Dejv.

Po několika minutach klepani se odevřely dveře. Za nima byla zborcena Helmutova postava.

„Synci, to sem v životě nezažil. Ta cyganečka byla nadherna. Ja si ju vezmu za ženu. Ja sem nespal ani minutu.“ rozplyval se Helmut.

„No tak to maš šichtu za sebu, oblikni se a padame, než dojde k neštěsti. Pamatuješ, jak to bylo s tu cyganku v Přivoze, vole?“ zařval sem na něho.

„Nikam nejdu, kokoti, Inočka odešla dodom, slibila, že si da sprchu, bo tady teče enem studena, dal sem ji prachy na gumy a za hodinu bude zpatky. Ja tady zustavam.“ lehnul se zpatky do lužka Helmut.

„To chceš řict, že si s ňu byl bez gumy, vole? Chceš cosik lapnut? Copak neviš, že Oděsa je hlavnim městem AIDSu, kura?“

„Tohle neni Oděsa, synci, tohle je raj…“

Bylo jasne, že po dobrem to nepude. Skočili zme na Helmiho. Byl už sice tlusty jak vorvaň, ale moc se nebranil, bo po probděle noci mu chyběly sily. Zabalili zme ho do prostěradel, svazali ruky a nohy a nasilim odnesli do oktavky. Protestoval, ale nebylo mu to moc platne. Ale neměli zme chuť ho posluchat, tak dostal roubik.

Zastavili zme par set metru před slovensku hranicu za Užhorodem.

„Oblikni se, hňupe!“ probudili zme Helmiho.

„Kde to sem? Co tu robim v prostěradle?“ protiral se oči Helmut.

„Zme na slovenske hranici, ideme kupit ty pivka a borovičku. Tak se chovej slušně, do pasu vlož jakesik karbovance, ať nam to netrva jak minule, vole,“ instruovali zme ho.

Byl krotky jak ovca. Bohužel, netrvalo to dluho.

Na ukrajinske celnici si nas zas dobře prohlidnul chlop s kalašnikovem. Předali zme mu jakesik karbovance, on zvednul telefon a chvilu s kymsik mluvil.

„Pěrejeditě vot ty mašiny po etoj staroně!“ přikazal nam a ukazal bočni cestu přimo k celnici. Objeli zme asi dvacet boraku, kere čekalo několikahodinove stani na nesmyslne čaře zvane hranica a přijeli zme přimo k budkam celni a pasove kontroly. Karbovance vložene do pasu změnily majitele kajsik v budce a všechno šlo podle planu. Bohužel enem do nestřeženeho okamžiku, než si Helmut zapalil. A to, jak všeci vi, se na celnici nerobi.

Bohužel, Helmut si nezapalil obyčejne cigaro.

V opilosti sahnul do druhe tabatěrky, v kere měl ubalene džojnty a pruser byl na světě.

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady.

Helmutovi robilo radost, když mohl lidem cosik kupit. Blbe bylo, když nebylo za co. Ale ono se vždycky cosik našlo. Aji když někdy byla cesta k penězam strastiplna a vyžadovala fakt dost dobre herecke uměni. Byly chvile, kdy zme všeci byli na mizině, a naraz přišly dny, kdy zme po kapsach měli take zdroje, že by nam to aji minyster Klaus ze svoju kuponovku mohl zavidět.

Helmut byl blazen, kery když se rozhodnul, že zrobi cypovinu, tak ju zrobil, ať to stoji co to stoji. Raz zme seděli v Proskovjance, v take vesnicke knajpě kajsik za Staru Bělu. Helmut sledoval v televizi zaběry ze starych bolševickych času, kdy Štrugal a jini papalaši vylizali na českobudějovicke vystavě Země živitelka ze svojich šeset třinactek. Dokument byl prokladany modernima reklamama na jakesik Harvardske fondy, z kerych nam utkvěl v podvědomi enem jakysik syrealistycky obraz školaka, jak cosik piše křidu na tabulu, otoči se a s odpornym rrračkovanim vykřikne: „Harrrvarrrt!“ No debilita nejhrubšiho zrna, nevěřili zme, že by na taku hlupu reklamu kdokoliv ze vzdělaneho českeho naroda nalitnul. Ovšem Helmiho asi ten Štrugal zaujal a tak se okamžitě rozhodnul, jak bylo jeho zvykem. Přišel k telefonnimu automatu a za chvilu bylo slyšet:

„To je mi jedno, jak to zeženete, prostě tady do hodiny budu štyry šest set třinactky. Končim!“ a jebnul ze sluchatkem, jak bylo tež jeho zvykem.

„Cos vymyslel, Helmut?“ odfuknul sem jeho startkovy dym od moji ostravske desitky.

„Jedem do Vrtule. Ale každy bude mět svoju šest set třinactku, tajak za Štrugala. Udělame vyjezd za babama na baňsku.“

Koleje vysoke školy baňske v Porubě, obzvlaště pavilon E, byl znamy velkym množstvim dajnych baňskych inženyrek. A Vrtula spolu s V klubem patřily k mistam, kde se koncentrovaly inženyrky připravene davat, s inženyrama, keři byli připraveni dostavat.

„Mate tady jakesik šest set třinactky,“ hlasila nam kelnerka v Proskovjance.

Dědci od okolnich stolu s překvapenim odhrnovali zaclony a hleděli, co se bude robit. Nedělo se nic zvlaštniho. Helmut kupil každemu na cestu flašku ferneta, aby nam nebylo samotnym v papalaš faru smutno a vydali zme se do Vrtule. Obě auta nechal dojet přimo před pavilon E.

Kaj ostravšti taxikaři – vekslaci zehnali šest set třinactky, netušim. Ale tehdy byla jina doba. Nic nebylo nemožne.

Hluk, kery zme zpusobili před pavilonem E zapřičinil, že se Vrtula velice rychle zaplnila. Nebyl to maly podnik, při dyskotekach se do něho vešlo hrubo přes dvě stě lidi. A fčil bylo nečekaně tež plno.

Helmut se vydal mezi inženyrky a rozhodně se neomezoval.

„Co kuřiš, tlamo?“ zeptal se nejbližši inženyrky.

„Malborky.“

Za chvilu přistal na stole pakel Malborek.

„Co piješ, tlamo?“ obratil se na druhu.

Za chvilu ji přistala na stole flaška Tulamorky.

Helmut se nikdy neobtěžoval malyma krabičkama nebo malyma panakama. Když cigara, tak pakel, když piti, tak flaška. Inženyrky ho milovaly. Bylo jim uplně jedno, že je oslovoval “tlamo” nebo „pyčo.“ Bylo to jakesik zvlaštni flujdum, kere Helmuta obklopovalo a bylo uplně jedno, jak se k ženam choval.

Ten večer skončil Helmut ze štyrma babama na pokoju a ja s dalšima dvěma na druhem. Nevim, co s tolika babama robil. Ale vypadaly spokojeně a spokojena byla aji ta stara patrona z kukaně na pavilonu E. Taky uplatek ještě nikdy nedostala.

Druhy den přišla krize.

Inženyrky odešly na přednašky a my zme osaměli.

„Suši mě jak cyp,“ ozvalo se z vedlejšiho pokoja.

„Kupil bych lahvače, ale nemam ani floka,“ odpověděl sem.

„Ty vole, ja už tež ni, všecko padlo na ty papalašfara….“

To bylo blbe. Byli zme v Porubě, daleko od našeho Věcha, bez koruny v kapse. Prošmejdili zme babam ledničky, ale bylo to marne. Ty hydry hlupe tam měly enem jogurty a jakesik zeschle salaty. No humus.

„Musime cosik vymyslet, nebo scypnem,“ povidam Helmutovi.

„Neboj, pyčo, ideme do Lva,“ rozhodnul Helmut dalši program.

Lev je nejstarši knajpa v Porubě. Vlastně v Puskovcu. Už dobrych tři sta roku se tam zastavovali formani, keři jezdivali po stare cisařske cestě na Opavu. Dole pod kopcem už byla rovina a za řeku Opavicu byla Prajzka. Prajzka, to byla do roku 1918 cizina – německe cisařstvi, ale na kopcu bylo stare dobre Rakusko. Do Lva zme chodivali na kulečnik často. Kelnerky nas tu znaly, a dobře si pamatovaly, že zme ku nim byvali štědři. Nedaleko byval Helmutuv bracha, sportovec, kery často běhal, bo si myslel, že to prospiva zdravi a raz za čas se do Lva tež stavoval na jedno, když mu sušilo.

„Nazdar chlapci!“ přivitala nas Jarka. „Co se date?“

Po třeti dvanactce zme se začali citit jakž takž funkčně.

„Jak to zrobime s placenim, vole?“ obratil sem se na Helmiho.

„Neřeš, cype,“ odfrknul a vydal se k vyčepu.

„Jaruš, možu se zavolat? Bracha s tatu nas tu měli vyzvednut a nějak dluho nejedu.“

„Jasne, dyktuj čislo.“ Stary dobry telefon s otačivym čiselnikem vytačal čislo na Helmiho mamu.

Byl mi jasne, že přijde herecka seance, enem kelnerky a chlopi v hospodě to zatim netušili.

„Ano, mami, to sem ja. Kde je tatinek? …no to nemysliš važně …. ne …ne … a bracha? …ne, to neni možne.“

Helmutuv hlas se zlomil, sluchatko třisklo o vyčep. Hospoda ztichla. Všeci chlopi, od mladeho komunysty Jarina, přes fašystu Karla až po stareho Jozefa, kulaka zavřeneho ještě za Gottwalda na doživoti, viseli očama na Helmutovi.

„To neni možne. V Krpolu do nich najebala vetřieska. Tata dokaličeny, bracha na JIPce.“

Zrobil dramatycku pauzu. Jak dosahnul teho, že mu slza ztekla z jedneho oka přimo před kelnerku, do dneška nechapu.

„Jaruš, dej každemu na stul flašku ruma. Ja to platim. Snad se nad nima buch smiluje…“

Jarce tež ukapnula slza: „Jasne, Helmi, to vubec neřeš, prostě až budeš mět, tak zaplatiš, to je jedno jestli zitra nebo pozítří, hlavně ať su v pořadku.“

Cela hospoda bez mrknuti oka přijala flašku na každy stul. Bo jak je jakasik tragedyja, my Česi se umime semknut, to zas ne že ne. Jak je narodu zle, to my držime pospolu. Někdy dokonce aji cely tyden.

„Co robiš, vole? Jak to zaplatime?“ povidam mu, když si přisednul.

„Neřeš, pyčo.“ Byl na něho tragicky pohled. Ale temu se nemožete divit. Kdyby do vašeho brachy s tatu najebala vetřieska, tež byste byli smutni.

Flaška rumu zmizela.

„Helmi, nechceš si zavolat přimo na fakultku, ať viš, jak na tym tata s brachu su?“ přišla s pivem Jarka.

„To je dobry napad, budu to mět přimo od zdroja,“ suhlasil Helmut a vykročil k telefonu.

Cela hospoda ztichla a visela mu na rtach.

„Dobry den pane primaři… ne, bratr… to nemyslite važně… jak se to stalo… embolia… to snad ne…“

Sluchatko třisklo o zem a točena šňura s nim chvilu pohupovala.

Helmutovi se zrosily oči. „Tak bracha to ma za sebu… Jaruš, dej každemu flašku ruma na stul…“

„Rum už nemam, Helmi….“

„To nevadi, nic si z teho nerob, tak burbon nebo ferneta…“

Zebrali zme každy flašku a zlomeneho, brečiciho Helmiho sem vyvedl z knajpy ven.

Večer zme zas chtěli stravit na kolejach. Ale hydra z kukaně nas bez uplatku nechtěla pustit a baby z Vrtule, když zjistily, že dnešni zdroje už nesu tak bohate jak včera, se vytratily.

Vratili zme se na zavěrečne pivko do Lva.

Jarka byla jakasik divna. Po ruce měla taky dřevěny pantok, kery v knajpě udajně zanechal Petr Bezruč, když se tudyma vracaval do Haja ve Slezsku.

„Co je, Jaruš? Tebe to zebralo vic jak mě, že ja?“ pohladil ju po vlasach Helmut.

Jarka zebrala pivo a vylila ho Helmutovi na hlavu.

„Ty hajzle! Fčil tu byl sused a řikal, že tvuj bracha před barakem hrabe listi! Odkdy mrtvy bracha hrabe listi, co?

Chceš mi namluvit, že jen co ho pohrabe, tak zalije zahradu olejem a odleti za Charonem?

Ja ti dam vetřiesku! Ja ti dam JIPku!“

V okamžiku, kdy se ji v ruce objevil pantok, Helmut nelenil a vyběhnul z knajpy z kopečka dule směrem ku Mamě. Malem ho sejmula projiždějici vetřieska.

Liba za nim chvilu utikala, cosik škaredeho křičela a Helmutovi dalo dost roboty, než se ji ztratil v uličkach stareho Pustkovca…

* * *

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady. Celu knižku enem na mejlu autora.

Autor: Ladislav Větvička

Bohužel s tym ubyvalo mist, kde zme mohli pařit, ubyvalo lidi, s keryma se dalo stykat, bo zme jim ještě nezpusobili žadnu škodu nebo ostudu a přibyvalo lidi, kere zme už potkavat raději nechtěli.

Skoro každy den zme museli řešit situace jako v Mrtvych hračkach, kde zme v klidu seděli, pili pivko, čuměli na mrtve hračky přibite na stropě, když tu nahle do knajpy vpadlo pět Ukrajincu a valili ku nam.

„Gdě Chelmut?“ vyptavali se s drsnym vyrazem. Ukazali zme jim dřevěne schudky nahoru a čekali, co se bude dit. Nejdřive byla slyšet hlasita konverzace v jazyce, kery toho měl s ruštinu nebo češtinu malo společneho. Ale Chelmut byl majster na jazyky a majstrem psychologie. Hlasita konverzace ustavala, pak bylo ticho, kdybyzme měli jemny sluch, možna byzme slyšeli šustěni bankovek. Pak se z dřevěneho schodišťa ozvaly kroky a pět ukaček odkračalo pryč.

„Maš jakysik problem, Helmi?“ vyzvidali zme, když sešel dule.

„Ale vubec ni. Dlužil sem jim sto litru, ale vysvětlil sem jim, že pokud počkaju a přidaju mi ještě padesatku, že jim vratim dvě sta,“ tvařil se netečně Helmut. „A fčil padame, než jim to dojde a vrati se zpatky!“

Zdrhali zme z Mrtvych hraček jak mali synci z martinovske třešňove aleje.

Na pořad dne přišel napad kajsik se zdekovat.

V te době byly legalni enem dvě možnosti, jak uniknut před pronasledovatelama. Buďto se nechat prohlasit za nesvepravneho, anebo zmizet a byt zmiznuty. Až raz budu rekultyvovat ostravske laguny, možna se budu divit, jake male ropaky tam najdu mumifikovane. Ale my zme neměli na mysli zmizeni fyzicke. Napadlo nas zmizeni terytorijalni. Dostali zme napad kajsik se přestěhovat. Pasy zme měli, takže na par měsicu byzme se mohli vypařit.

Seděli zme ve Vrtuli, což byl jeden z poslednich azylu, kde zme se mohli bez problemu uchylit a dyskutovali o tym, co bude dal. Leto šlo pomalu do dupy, kdosik za plentu rozhodoval o tym, že Československo konči a my zme přemyšlali, jestli dopadneme stejně jako Srbi a Chorvati v Jugošce, kere kdosik vehnal do občanske valky.

„Synci, musime pryč. Tady to smrdi, hrozi valka. A co huř, leto je v dupě, takže nas čeka enem ten slizky podzim a hnusna zima. Musime do tepla,“ prohlasil Dejv.

„S tym nemam problem, synci, enem musime vymyslet, kaj zakotvime. Co navrhujete?“ položil jasnu otazku Helmut.

„Mělo by tam byt teplo, moře, baby, chlast a dobre žradlo,“ zamyslel sem se.

„To je dobra uvaha, to zebereme jako zaklad. Tym nam vypadavaju všecky vnitrozemske země a Německo, bo tam je hnusne žradlo a hnusne baby.“

„Měli byzme se tam aji s tyma babama domluvit, takže zradnu Franciju ani fašistycku Italyju ani Španělsko bysem nebral,“ povida Dejv.

„Neblbni, vole, Frank je mrtvy a občanska valka tam už tež skončila,“ namitnul sem.

„Ale neumime španělsky, musime do země, kaj se domluvime,“ prohlasil vzdělany Dejv.

„Durankulak neberu,“ stanovil sem hranicu, za keru sem nebyl ochotny jit.

„Co to kurva je?“ nadzvednul oboči Helmut. Take jmeno v životě neslyšel.

„To je v Bulharsku, vole. Ostravsko karvinsky revir tam ma kupenu celu vesnicu. Smrdi tam scypli mlži aji hlavonožci a v dunach se tam blbě dupe, bo dycky se ti tam dostane jakesik zrnko,“ prohlasil zkušeně Dejv.

„Tak to tež jebu. Nechcu ho mět zedřeneho,“ zkrutil pysk Helmut. „Co takhle Krym?“ podival se na nas.

„Krym? Jebe ti? Tam su bolševici, pionyři v Artěku a Jalta. Tam nas spojenci prodali Stalinovi. A jak byzme se tam vubec dostali?“ povidam mu.

„Ale je tam teplo, chlast, baby a kajsik u Sevastopole tam ma hrob stryk Johan,“ reagoval Helmut.

„To nezni špatně, tam by mohlo byt fajně,“ řekl Dejv. Byla to jedna z vět, kere obvykle rozhoduju o čemsik velice duležitem.

„Dobra, synci, dopravu řešim ja, zitra buďte připraveni, zbaleni, sraz na porubske Myslivně. Rozlučte se s babama, pasy a chlast si připravte na cestu sebu,“ uzavřel dyskuzi Helmut a zmizel.

Bylo rozhodnute. My zme nikdy neměli problem rychle a efektyvně se rozhodovat.

* * *

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najit tady. Celu knižku enem na mejlu autora.